CS/BG 2
Prabhupádovy výklady můžete vidět kliknutím na link verše
VERŠ 2.1: Sañjaya řekl: Když Madhusūdana, Kṛṣṇa, viděl Arjunu přemoženého soucitem, se sklíčenou myslí a očima zalitýma slzami, pronesl následující slova.
VERŠ 2.2: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Odkud se u tebe vzaly tyto nečistoty, můj milý Arjuno? Vůbec nepřísluší člověku, který zná hodnotu života. Nevedou na vyšší planety, ale k hanbě.
VERŠ 2.3: Ó synu Pṛthy, nepoddávej se této ponižující nemohoucnosti. Nepřísluší ti to. Odvrhni takovou malichernou slabost srdce a povstaň, hubiteli nepřátel.
VERŠ 2.4: Arjuna řekl: Ó zhoubo nepřátel, hubiteli Madhua, jak mohu v bitvě odpovědět svými šípy mužům, jako je Bhīṣma a Droṇa, kteří jsou hodni mé úcty?
VERŠ 2.5: Bylo by lépe se v tomto světě živit žebráním než žít na úkor životů velkých duší, jež jsou mými učiteli. I když touží po světském zisku, jsou na vyšší úrovni. Jestliže budou zabiti, vše, čeho si pak začneme užívat, bude poskvrněné krví.
VERŠ 2.6: Ani nevíme, co je lepší — zvítězit, nebo být poraženi. Kdybychom Dhṛtarāṣṭrovy syny zabili, neměli bychom usilovat o to, abychom déle žili. Přesto před námi nyní stojí na bitevním poli.
VERŠ 2.7: Pod vlivem lakomecké slabosti jsem ztratil všechen klid a jsem zmaten, když mám říci, co je má povinnost. V této situaci Tě žádám: řekni mi s určitostí, co je pro mě nejlepší. Nyní jsem Tvým žákem a Tobě odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.
VERŠ 2.8: Nenacházím nic, co by mohlo zahnat zármutek, který mi vysouší smysly. Nebudu se ho moci zbavit, ani když získám vzkvétající království na Zemi, jež nebude mít nepřítele, a vládnoucí moc jako polobozi v nebi.
VERŠ 2.9: Sañjaya pravil: Když hubitel nepřátel Arjuna takto promluvil, řekl Kṛṣṇovi: “Govindo, já nebudu bojovat,” a zmlkl.
VERŠ 2.10: Ó potomku Bharaty, Kṛṣṇa tehdy mezi oběma vojsky s úsměvem promluvil ke sklíčenému Arjunovi.
VERŠ 2.11: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Ti, kdo jsou moudří, netruchlí ani nad živým, ani nad mrtvým.
VERŠ 2.12: Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů; a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.
VERŠ 2.13: Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není z této změny zmatený.
VERŠ 2.14: Ó synu Kuntī, dočasné příchody a odchody štěstí a neštěstí jsou jako příchody a odchody zimního a letního období. Pocházejí ze smyslového vnímání, potomku Bharaty, a živá bytost se je musí naučit snášet, aniž by jimi byla rozrušena.
VERŠ 2.15: Ó nejlepší z mužů (Arjuno), ten, koho nerozruší štěstí ani neštěstí a v obou stavech zůstává klidný, je nepochybně způsobilý dosáhnout osvobození.
VERŠ 2.16: Ti, kteří vidí pravdu, vyslovili závěr: to, co je nepravé (hmotné tělo), nemá trvání a to, co je věčné (duše), se nemění. K tomuto závěru dospěli studiem povahy obojího.
VERŠ 2.17: Věz, že to, co prostupuje celým tělem, nepodléhá zkáze. Nikdo nemůže zničit tuto neměnnou duši.
VERŠ 2.18: Hmotné tělo nezahubitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti nevyhnutelně zanikne; proto bojuj, potomku Bharaty.
VERŠ 2.19: Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito.
VERŠ 2.20: Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne — je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, když je zabito tělo.
VERŠ 2.21: Ó Pārtho, jak může ten, kdo ví, že duše je nezahubitelná, věčná, nezrozená a neměnná, někoho zabít nebo přimět někoho k zabíjení?
VERŠ 2.22: Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.
VERŠ 2.23: Duše nemůže být nikdy rozsekána žádnou zbraní, spálena ohněm, rozmočena vodou nebo vysušena větrem.
VERŠ 2.24: Tuto individuální duši nelze rozetnout, rozpustit, spálit ani vysušit. Existuje trvale, je všudypřítomná, stálá, nehybná a věčně stejná.
VERŠ 2.25: Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a neměnná. Když to víš, neměl by ses rmoutit kvůli tělu.
VERŠ 2.26: Jestliže si ovšem myslíš, že duše (či příznaky života) se vždy rodí a umírá navěky, ani pak nemáš důvod bědovat, válečníku mocných paží.
VERŠ 2.27: Ten, kdo se narodil, nesporně zemře, a jakmile zemře, je jisté, že se znovu narodí. Proto bys neměl ohledně nevyhnutelného vykonání své povinnosti naříkat.
VERŠ 2.28: Všechny stvořené bytosti jsou na počátku neprojevené, v přechodném období projevené, a když jsou zničeny, zůstávají opět neprojevené. Proč tedy bědovat?
VERŠ 2.29: Někteří na duši hledí jako na úžasnou, jiní ji popisují jako úžasnou a další o ní slýchávají jako o úžasné; zatímco jiní, i když o ní slyšeli, jí nemohou porozumět ani v nejmenším.
VERŠ 2.30: Ó potomku Bharaty, to, co dlí v těle, nelze nikdy zabít. Nemusíš tedy truchlit pro žádnou živou bytost.
VERŠ 2.31: Když uvážíš svou kšatrijskou povinnost, měl bys vědět, že pro tebe neexistuje lepší zaměstnání než boj motivovaný náboženskými zásadami; proto nemusíš váhat.
VERŠ 2.32: Ó Pārtho, šťastni jsou kṣatriyové, kterým se bez hledání naskytne taková příležitost k boji, otevírající jim brány nebeských planet!
VERŠ 2.33: Pokud však nebudeš plnit svou náboženskou povinnost bojovat, dolehnou na tebe následky hříchů vyvolaných zanedbáním povinností, a tak ztratíš pověst slavného bojovníka.
VERŠ 2.34: Lidé budou vždy mluvit o tvé špatné pověsti — a pro osobu požívající vážnosti je ostuda horší než smrt.
VERŠ 2.35: Velcí generálové, kteří vysoce ctili tvé jméno a slávu, si budou myslet, že jsi opustil bojiště jen ze strachu, a klesneš tak v jejich očích.
VERŠ 2.36: Tvoji nepřátelé tě budou pomlouvat mnoha nevlídnými slovy a zesměšňovat tvou způsobilost. Co by pro tebe mohlo být bolestnějšího?
VERŠ 2.37: Ó synu Kuntī, buď budeš na bojišti zabit a dosáhneš nebeských planet, nebo zvítězíš a budeš si užívat pozemského království. Proto s odhodláním povstaň a bojuj.
VERŠ 2.38: Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce — tak na tebe nikdy nedolehne následek hříchu.
VERŠ 2.39: Potud jsem ti toto poznání vysvětlil podrobným rozborem. Nyní poslouchej, jak ho vyložím z hlediska jednání zbaveného svých plodů. Ó synu Pṛthy, když budeš jednat s takovýmto poznáním, můžeš se vysvobodit z pout činů.
VERŠ 2.40: Toto úsilí je prosté ztráty či úbytku, a i malý pokrok na této cestě může každého ochránit před tím nejhrůznějším nebezpečím.
VERŠ 2.41: Ti, kdo kráčejí touto cestou, jsou rozhodní a mají jediný cíl. Ó milované dítě Kuruů, inteligence nerozhodných je rozvětvená.
VERŠE 2.42-43: Lidé, kterým se nedostává poznání, velmi lpí na květnatých slovech Ved, jež doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, vznešeného původu, moci a dalších předností. Touží po smyslovém požitku a životě v hojnosti, a tak říkají, že nic víc než to neexistuje.
VERŠ 2.44: V mysli těch, kteří příliš lpí na smyslovém požitku a hmotném bohatství a jsou těmito věcmi zmateni, se nezrodí pevné odhodlání k oddané službě Nejvyššímu Pánu.
VERŠ 2.45: Vedy převážně pojednávají o tématech spojených s třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, staň se transcendentálním vůči těmto kvalitám. Zůstaň nedotčen protiklady, buď prostý veškeré úzkosti kvůli zisku a bezpečí a setrvávej na úrovni svého skutečného já.
VERŠ 2.46: Velká vodní nádrž může posloužit všem účelům, kterým slouží malá studna. Všech dílčích cílů Ved může stejně tak dosáhnout ten, kdo zná jejich konečný cíl.
VERŠ 2.47: Máš právo plnit svou předepsanou povinnost, ale nemáš nárok na plody svého jednání. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činů a nikdy nelpi na tom, že bys nekonal svou povinnost.
VERŠ 2.48: Ó Arjuno, zřekni se všeho ulpívání na úspěchu či neúspěchu a konej svou povinnost vyrovnaně. Taková vyrovnanost se nazývá yoga.
VERŠ 2.49: Vykonáváním oddané služby zanech daleko všechny odporné činnosti a s tímto vědomím se odevzdej Pánu. Ti, kdo se chtějí těšit z plodů své práce, jsou lakomci, Dhanañjayo.
VERŠ 2.50: Člověk věnující se oddané službě se může dokonce ještě v tomto životě zbavit následků svých dobrých i špatných činů. Proto usiluj o yogu, která je uměním veškerého jednání.
VERŠ 2.51: Velcí mudrci či oddaní, kteří se takto zaměstnávají oddanou službou Pánu, se tím osvobozují od výsledků práce v hmotném světě. Tak jsou vysvobozeni z koloběhu zrození a smrti a dosahují stavu, který je prostý veškerého utrpení (tím, že se vracejí k Bohu).
VERŠ 2.52: Když tvá inteligence vyjde z hustého lesa iluze, budeš lhostejný ke všemu, co bylo a má být vyslechnuto.
VERŠ 2.53: Arjuna pravil: Ó Kṛṣṇo, čím se vyznačuje ten, jehož vědomí je takto pohroužené v transcendenci? Jak a jakým jazykem mluví? Jak sedí a jak chodí?
VERŠ 2.54: Arjuna pravil: Ó Kṛṣṇo, čím se vyznačuje ten, jehož vědomí je takto pohroužené v transcendenci? Jak a jakým jazykem mluví? Jak sedí a jak chodí?
VERŠ 2.55: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ó Pārtho, když se člověk zříká všech tužeb po smyslovém požitku, jež jsou výplodem mysli, a jeho takto očištěná mysl nachází uspokojení v samotném vlastním já, tehdy se o něm říká, že má čisté, transcendentální vědomí.
VERŠ 2.56: Ten, kdo není v mysli rozrušen ani uprostřed utrpení trojího druhu, necítí se povznesen, když přijde štěstí, a je prostý ulpívání, strachu a hněvu, je nazýván mudrcem klidné mysli.
VERŠ 2.57: Osoba, která v hmotném světě není ovlivněna dobrem či zlem, které ji může potkat, a nechválí ho ani jím neopovrhuje, setrvává neochvějně na úrovni dokonalého poznání.
VERŠ 2.58: Ten, kdo dokáže odpoutat své smysly od objektů smyslového vnímání, tak jako želva zatahuje své údy do krunýře, spočívá neustále na úrovni dokonalého vědomí.
VERŠ 2.59: Přestože může být vtělená duše omezena v uspokojování smyslů, zalíbení ve smyslových objektech jí zůstává. Zanechá-li však těchto činností díky tomu, že pozná vyšší chuť, pak bude její vědomí neochvějné.
VERŠ 2.60: Ó Arjuno, smysly jsou tak silné a dravé, že násilím unášejí i mysl člověka, který umí rozlišovat a snaží se je ovládnout.
VERŠ 2.61: Ten, kdo drží své smysly na uzdě, dokonale je ovládá a zaměřuje své vědomí na Mě, je člověk ustálené inteligence.
VERŠ 2.62: Když osoba rozjímá o smyslových objektech, vyvíjí k nim připoutanost. Z připoutanosti se projevuje chtíč a z chtíče povstává hněv.
VERŠ 2.63: Z hněvu povstává naprostá iluze a z iluze zmatení paměti. Když je zmatena paměť, dojde ke ztrátě inteligence, a když je ztracena inteligence, padá živá bytost znovu do hmotné tůně.
VERŠ 2.64: Avšak ten, kdo je prostý veškeré připoutanosti i odporu a dokáže ovládat své smysly pomocí usměrňujících zásad svobody, může být obdařen úplnou milostí Pána.
VERŠ 2.65: Pro toho, kdo je takto spokojený (na úrovni vědomí Kṛṣṇy), přestává existovat utrpení trojího druhu, kterým se vyznačuje hmotná existence; když má toto šťastné vědomí, jeho inteligence se brzy ustálí.
VERŠ 2.66: Ten, kdo není spojen s Nejvyšším (skrze vědomí Kṛṣṇy), nemůže mít ani transcendentální inteligenci, ani ustálenou mysl, bez nichž nelze dosáhnout klidu. A jak by mohlo bez klidu být nějaké štěstí?
VERŠ 2.67: Tak jako na vodě silný vítr odvane loď, i jediný z bloumajících smyslů, na který se zaměří mysl, může odnést inteligenci člověka.
VERŠ 2.68: Ó válečníku mocných paží, proto má ten, jehož smysly jsou oddáleny od smyslových objektů, nepochybně ustálenou inteligenci.
VERŠ 2.69: To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.
VERŠ 2.70: Klidu a míru může dosáhnout jen ten, koho neznepokojuje neustálý tok tužeb — jež přicházejí stejně, jako se řeky vlévají do oceánu, který je tak věčně plněn, ale přesto zůstává vždy klidný — a nikoliv ten, kdo chce tyto touhy ukojit.
VERŠ 2.71: Skutečného klidu dosáhne jedině ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb, zřekl se jakéhokoliv pocitu vlastnictví a je prostý falešného ega.
VERŠ 2.72: Tak vypadá duchovní a božský život a ten, kdo ho dosáhl, není zmatený. Jestliže je člověk v takovém stavu i v hodině smrti, může vejít do království Boha.