CS/BG Úvod

From Vanipedia
Jump to: navigation, search
Bhagavad-gītā taková, jaká je
Go-previous.png Předmluva - KAPITOLA PRVNÍ: Pozorování vojsk na Kuruovském bitevním poli Go-next.png
Śrī Śrīmad A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda



oṁ ajñāna-timirāndhasya jñānāñjana-śalākayā cakṣur unmīlitaṁ yena tasmai śrī-gurave namaḥ

śrī-caitanya-mano-'bhīṣṭaṁ sthāpitaṁ yena bhū-tale svayaṁ rūpaḥ kadā mahyaṁ dadāti sva-padāntikam

Narodil jsem se v nejtemnější nevědomosti a můj duchovní učitel mi otevřel oči pochodní poznání. Skládám mu uctivé poklony.

Kdy mi Śrīla Rūpa Gosvāmī Prabhupāda, který v tomto hmotném světě představil misi pro splnění touhy Pána Caitanyi, poskytne útočiště u svých lotosových nohou?

vande 'haṁ śrī-guroḥ śrī-yuta-pada-kamalaṁ śrī gurūn vaiṣṇavāṁś ca śrī-rūpaṁ sāgrajātaṁ saha-gaṇa-raghunāthānvitaṁ taṁ sa-jīvam sādvaitaṁ sāvadhūtaṁ parijana-sahitaṁ kṛṣṇa-caitanya-devaṁ śrī-rādhā-kṛṣṇa-pādān saha-gaṇa-lalitā-śrī-viśākhānvitāṁś ca

S úctou se klaním lotosovým nohám svého duchovního učitele, všem dalším duchovním učitelům na cestě oddané služby a všem vaiṣṇavům. Skládám uctivé poklony šesti Gosvāmīm — Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu a jeho staršímu bratru Sanātanovi Gosvāmīmu, jakož i Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu, Jīvovi Gosvāmīmu a jejich společníkům. S úctou se klaním Śrī Advaitovi Ācāryovi, Pánu Nityānandovi a Pánu Kṛṣṇovi Caitanyovi, jakož i všem Jeho oddaným, v jejichž čele je Śrīvāsa Ṭhākura. Skládám uctivé poklony lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy a Śrīmatī Rādhārāṇī i všem Jejich společnicím vedeným gopīmi Śrī Lalitou a Śrī Viśākhou.

he kṛṣṇa karuṇā-sindho dīna-bandho jagat-pate gopeśa gopikā-kānta rādhā-kānta namo 'stu te

Můj milý Kṛṣṇo, jsi přítelem soužených a původcem stvoření. Jsi Pánem gopī a milencem Rādhārāṇī. Skládám Ti uctivé poklony.

tapta-kāñcana-gaurāṅgi rādhe vṛndāvaneśvari vṛṣabhānu-sute devi praṇamāmi hari-priye

S úctou se klaním Rādhārāṇī, jejíž pleť má barvu tekoucího zlata a jež je královnou Vṛndāvanu. Jsi dcerou krále Vṛṣabhānua a jsi velmi drahá Pánu Kṛṣṇovi.

vāñchā-kalpatarubhyaś ca kṛpā-sindhubhya eva ca patitānāṁ pāvanebhyo vaiṣṇavebhyo namo namaḥ

Skládám uctivé poklony všem vaiṣṇavům, oddaným Pána. Dovedou tak jako stromy přání vyplnit přání všech a jsou plni soucitu k pokleslým duším.

śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda

Klaním se Śrī Kṛṣṇovi Caitanyovi, Prabhuovi Nityānandovi, Śrī Advaitovi, Gadādharovi, Śrīvāsovi a všem ostatním oddaným.

hare kṛṣṇa hare kṛṣṇa kṛṣṇa kṛṣṇa hare hare hare rāma hare rāma rāma rāma hare hare

Bhagavad-gītā je také známá pod jménem Gītopaniṣad. Je esencí védského poznání a jednou z nejdůležitějších Upaniṣad, které jsou součástí Ved. Existuje samozřejmě již mnoho anglicky psaných komentářů k Bhagavad-gītě a člověk se může ptát, k čemu je potřeba další. Toto vydání můžeme odůvodnit následovně.

Nedávno mě jedna Američanka požádala, abych jí doporučil nějaký anglický překlad Bhagavad-gīty. V Americe je Bhagavad-gītā dostupná v mnoha anglických verzích, ale z toho, co jsem viděl — a to nejen v Americe, ale i v Indii — nelze o žádné jednoznačně říci, že je autoritativní, neboť téměř v každé z nich autor komentáře vyjádřil své vlastní názory, aniž by se vůbec dotkl sdělení Bhagavad-gīty takové, jaká je.

Bhagavad-gītā své sdělení uvádí sama. Když chceme užívat určitý lék, musíme se řídit pokyny uvedenými na štítku. Nemůžeme ho užívat, jak nás napadne, nebo podle rady přítele. Je třeba následovat pokyny udané na štítku či pokyny lékaře. Rovněž Bhagavad-gītu bychom měli přijímat tak, jak nařizuje samotný její mluvčí, Śrī Kṛṣṇa. Na každé stránce Bhagavad-gīty je Kṛṣṇa uveden jako Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo bhagavān sice někdy poukazuje na jakoukoliv mocnou osobu či poloboha — a zde rozhodně vyjadřuje, že Kṛṣṇa je významná osobnost, ale zároveň bychom měli vědět, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. To potvrzují všichni velcí ācāryové (duchovní učitelé), jako Śaṅkarācārya, Rāmānujācārya, Madhvācārya, Nimbārka Svāmī, Śrī Caitanya Mahāprabhu a mnoho dalších autorit v oboru védského poznání v Indii. Pán sám v Bhagavad-gītě prokazuje, že je Nejvyšší Osobností Božství, a totéž postavení Mu přiznává Brahma-saṁhitā a všechny Purāṇy — zvláště Śrīmad-Bhāgavatam, známý pod jménem Bhāgavata Purāṇa (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Bhagavad-gītu bychom tedy měli přijímat podle pokynů samotné Osobnosti Božství.

Ve čtvrté kapitole Gīty (4.1-3) Pán říká:

imaṁ vivasvate yogaṁ proktavān aham avyayam vivasvān manave prāha manur ikṣvākave 'bravīt

evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ sa kāleneha mahatā yogo naṣṭaḥ parantapa

sa evāyaṁ mayā te 'dya yogaḥ proktaḥ purātanaḥ bhakto 'si me sakhā ceti rahasyaṁ hy etad uttamam

Kṛṣṇa tím Arjunovi sděluje, že tuto vědu o yoze — Bhagavad-gītu, nejprve přednesl bohu Slunce, bůh Slunce ji vyložil Manuovi, Manu ji vyložil Ikṣvākuovi a takto, učednickou posloupností, byla předávána od jednoho mluvčího ke druhému. Časem však byla ztracena, a proto ji Pán musí přednést znovu — tentokrát Arjunovi na Kuruovském bitevním poli.

Říká Arjunovi, že mu prozrazuje toto svrchované tajemství díky tomu, že Arjuna je Jeho oddaný a přítel. Tím je vyjádřeno, že Bhagavad-gītā je dílo, které je zvláště určeno oddaným Pána. Jsou tři druhy transcendentalistů: jñānī (zastánce neosobní filozofie), yogī (osoba věnující se meditaci) a bhakta (oddaný). Zde Pán jasně říká Arjunovi, že ho činí prvním příjemcem nové parampary, učednické posloupnosti, neboť stará posloupnost byla přerušena. Pán chtěl tedy založit další paramparu předávající stejné myšlenky, jaké přicházely od boha Slunce k ostatním, a přál si, aby nyní Jeho učení znovu rozšířil Arjuna. Chtěl, aby se Arjuna stal autoritou na poznání Bhagavad-gīty.

Vidíme tedy, že Bhagavad-gītā je sdělena právě Arjunovi z toho důvodu, že Arjuna byl oddaným, přímým žákem a důvěrným přítelem Pána Kṛṣṇy. Z toho plyne, že nejlépe pochopí Bhagavad-gītu ten, kdo má podobné vlastnosti jako Arjuna — to znamená oddaný, který má přímý vztah s Pánem. Jakmile se někdo stane oddaným, má s Pánem také přímý vztah. To je velice obsáhlé téma, ale v krátkosti lze říci, že oddaný má s Nejvyšší Osobností Božství jeden z těchto pěti vztahů: 1. může být oddaným s pasivním postojem; 2. může být oddaným s aktivním postojem; 3. může být oddaným jako přítel; 4. může být oddaným jako jeden z rodičů, a 5. může být oddaným s milostným vztahem k Pánu.

Arjuna s Pánem jednal jako přítel. Mezi tímto přátelstvím a přátelstvím v hmotném světě je samozřejmě veliký rozdíl. Toto je transcendentální přátelský vztah, který nemůže mít každý. Každý má s Pánem určitý vztah, který je probuzen dosažením dokonalosti v oddané službě, ale v současném stavu života jsme zapomněli jak na Nejvyššího Pána, tak na náš věčný vztah s Ním. Každá z mnoha miliard a biliónů živých bytostí má s Pánem věčně určitý vztah. To se nazývá svarūpa. Procesem oddané služby může každý tuto svarūpu oživit a dosáhnout tak stavu zvaného svarūpa-siddhi — dokonalosti svého přirozeného postavení. Arjuna byl tedy oddaným a byl ve styku s Nejvyšším Pánem formou přátelství.

Je třeba si povšimnout toho, jak Arjuna přijal Bhagavad-gītu. To je popsáno v desáté kapitole (10.12-14):

arjuna uvāca paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān puruṣaṁ śāśvataṁ divyam ādi-devam ajaṁ vibhum

āhus tvām ṛṣayaḥ sarve devarṣir nāradas tathā asito devalo vyāsaḥ svayaṁ caiva bravīṣi me

sarvam etad ṛtaṁ manye yan māṁ vadasi keśava na hi te bhagavan vyaktiṁ vidur devā na dānavāḥ

“Arjuna pravil: Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné útočiště, nejčistší, Absolutní Pravda. Jsi věčná, transcendentální, původní osoba, nezrozená a největší. Tuto pravdu o Tobě potvrzují všichni velcí mudrci, jako je Nārada, Asita, Devala a Vyāsa, a nyní mi totéž tvrdíš Ty sám. Ó Kṛṣṇo, bez výhrad přijímám vše, co jsi mi řekl, za pravdivé. Ó Pane, ani polobozi, ani démoni nemohou poznat Tvou osobnost.”

Jakmile Arjuna vyslechl od Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavad-gītu, přijal Ho za paraṁ brahma, Nejvyšší Brahman. Každá živá bytost je Brahman, ale svrchovaná živá bytost — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství — je Nejvyšší Brahman. Paraṁ dhāma znamená, že je nejvyšším útočištěm či místem spočinutí všeho, pavitram vyjadřuje, že je čistý, nedotčený hmotným znečištěním, puruṣam značí, že je nejvyšším příjemcem požitku, śāśvatam znamená původní, divyam transcendentální, ādi-devam Nejvyšší Osobnost Božství, ajam nezrozený a vibhum největší.

Nyní si někdo může myslet, že Arjuna tím vším Kṛṣṇovi pouze lichotí jakožto svému příteli, ale takové pochybnosti vyhání Arjuna z mysli čtenáře v následujícím verši. V něm podává důkazy pro oprávněnost své chvály Kṛṣṇy, když říká, že za Nejvyšší Osobnost Božství uznává Kṛṣṇu nejen on, ale i autority, jako je Nārada, Asita, Devala a Vyāsadeva. To jsou významné osobnosti, které šíří védské poznání, a takto je přijímají všichni ācāryové. Arjuna proto Kṛṣṇovi sděluje, že uznává vše, co říká, za naprosto dokonalé. Sarvam etad ṛtaṁ manye — “Vše, co říkáš, přijímám za pravdivé.” Dále uvádí, že Osobnost Pána je nesmírně těžké poznat a že je to nemožné i pro velké polobohy. To znamená, že Pána nemohou znát ani osobnosti, které jsou na vyšší úrovni než lidské bytosti. Jak by tedy mohl člověk poznat Pána Śrī Kṛṣṇu, aniž by se stal Jeho oddaným?

K Bhagavad-gītě je proto třeba přistoupit s oddaností. Nikdo by si neměl myslet, že se Kṛṣṇovi vyrovná, ani Ho považovat za obyčejnou osobnost; ba dokonce ani za mimořádně významnou osobnost. Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Podle výroků Bhagavad-gīty či výroků Arjuny, který se snaží Bhagavad-gītu pochopit, je nutné alespoň teoreticky přijmout Śrī Kṛṣṇu za Nejvyššího Pána. S tímto pokorným přístupem lze Bhagavad-gītě porozumět; jinak je to nesmírně obtížné, protože se jedná o veliké tajemství.

Čím je Bhagavad-gītā? Jejím účelem je vysvobodit lidstvo z nevědomosti hmotné existence. Každý člověk je v mnoha směrech v nesnázích, stejně jako Arjuna, když musel bojovat na Kurukṣetře. Arjuna se odevzdal Śrī Kṛṣṇovi, a tomu následovalo, že mu Kṛṣṇa přednesl Bhagavad-gītu. Nejen Arjuna, ale každý z nás je plný úzkosti, která je důsledkem hmotné existence. Nyní existujeme v prostředí neexistence. Ve skutečnosti jsme věční, ale nějakým způsobem jsme postaveni do situace zvané asat. Asat znamená “to, co neexistuje”.

Z velkého množství trpících lidských bytostí se jich jen několik dotazuje na své postavení: kdo jsou, proč jsou postaveni do této nebezpečné situace a tak dále. Dokud člověk neprocitne k vědomí, kdy se začne ptát na příčiny svého utrpení — dokud si neuvědomí, že nechce trpět a že se chce naopak všeho utrpení zbavit — nelze ho považovat za dokonalou lidskou bytost. Lidství začíná tehdy, když v mysli člověka vyvstanou takovéto otázky. V Brahma-sūtře je toto dotazování se nazváno brahma-jijñāsā. Athāto brahma-jijñāsā. Dokud se člověk nezačne dotazovat na povahu Absolutní Pravdy, každou jeho činnost je třeba pokládat za neúspěšnou. Vhodnými uchazeči o pochopení Bhagavad-gīty jsou tedy ti, kteří se začínají ptát, proč trpí, kdo jsou, odkud pocházejí a kam půjdou po smrti. Upřímný student má mít rovněž velký respekt k Nejvyšší Osobnosti Božství. Takovým studentem byl Arjuna.

Pán Kṛṣṇa sestupuje proto, aby znovu nastolil skutečný smysl života, když na něj člověk zapomene. Dokonce i tehdy se mezi mnoha probuzenými lidmi najde možná jeden, který skutečně porozumí svému postavení — a právě pro něj je přednesena Bhagavad-gītā. Všechny nás spolkla tygřice v podobě nevědomosti, ale Pán je k živým bytostem, a zvláště k lidem — velice milostivý. Proto přednesl Bhagavad-gītu, když svého přítele Arjunu učinil svým žákem.

Arjuna byl jakožto společník Pána Kṛṣṇy mimo veškerou nevědomost, ale na Kuruovském bitevním poli byl do ní uveden, aby se Kṛṣṇy dotazoval na řešení životních problémů a Pán je tak mohl objasnit ve prospěch budoucích generací lidstva a nastínit plán žití. To mělo umožnit všem jednat odpovídajícím způsobem a dokonale naplnit poslání lidského života.

V Bhagavad-gītě je vyloženo pět základních pravd. V první řadě je vysvětlena věda o Bohu a potom věčné, přirozené postavení živé bytosti, jīvy. Existuje īśvara, což znamená vládce, a jīvy — ovládané živé bytosti. Tvrdí-li živá bytost, že není ovládaná, ale svobodná, pak nemá zdravý rozum. Je ovládaná po všech stránkách — alespoň ve svém podmíněném životě. Bhagavad-gītā tedy pojednává o īśvarovi, svrchovaném vládci, a jīvách, ovládaných živých bytostech. Dále se v ní rozebírá téma prakṛti (hmotné přírody), času (doby trvání celého vesmíru či projevení hmotné přírody) a karmy (činnosti). Ve vesmírném projevu probíhá mnoho různých činností; všechny živé bytosti jednají různým způsobem. Z Bhagavad-gīty se musíme naučit, kdo je Bůh, kdo jsou živé bytosti, co je prakṛti, co je vesmírný projev, jak ho ovládá čas a jaké jsou činnosti živých bytostí.

Na základě těchto pěti hlavních námětů Bhagavad-gīty je ustanoveno, že Bůh, Svrchovaný Pán Kṛṣṇa — Brahman, nejvyšší vládce, Paramātmā (můžete použít jakékoliv Jeho jméno) — je největší ze všeho. Živé bytosti jsou s nejvyšším vládcem kvalitativně totožné. Jak bude vysvětleno v dalších kapitolách, Pán například vládne činnostem hmotné přírody ve vesmíru. Hmotná příroda není nezávislá; jedná podle pokynů Nejvyššího Pána. Pán Kṛṣṇa říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram, “Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením.” Když vidíme úchvatné věci, které se ve vesmíru odehrávají, měli bychom vědět, že za tímto vesmírným projevem stojí nějaký vládce. Nic by se nemohlo projevit, pokud by to nebylo ovládáno. Nebrat v úvahu vládce je dětinské. Dítě si například může myslet, že automobil je úžasný, když se dokáže pohybovat, aniž by ho táhl kůň nebo jiné zvíře, ale rozumný člověk ví, jak automobil funguje. Ví, že celý stroj ovládá určitá osoba — řidič. Nejvyšší Pán je řidičem, který řídí veškeré dění. Z dalších kapitol Bhagavad-gīty se dozvíme, že Pán uznává jīvy, živé bytosti, za své nedílné části. Malé zrnko zlata je také zlato, kapka vody z oceánu je také slaná jako oceán, a stejně tak my, živé bytosti, nedílné části nejvyššího vládce — īśvary či Bhagavāna, Śrī Kṛṣṇy — máme všechny vlastnosti Svrchovaného Pána v nepatrném množství, protože jsme malí, níže postavení īśvarové. Snažíme se ovládat přírodu (v současné době i jiné planety či meziplanetární prostor) a tyto sklony k vládnutí máme proto, že je má Kṛṣṇa. Ale přestože chceme panovat hmotné přírodě, měli bychom vědět, že nejsme nejvyšší vládci. To vysvětluje Bhagavad-gītā.

Co je hmotná příroda? V Bhagavad-gītě je prohlášena za nižší prakṛti, nižší přírodu. Živá bytost je vedle toho prohlášena za vyšší prakṛti. Prakṛti—ať už nižší či vyšší — je vždy ovládaná. Je ženského rodu a Pán ji ovládá způsobem, jakým manžel řídí činnosti své ženy. Prakṛti je vždy v podřízeném postavení, Pán stojí nad ní. Nejvyšší Pán ovládá hmotnou přírodu i živé bytosti. Přestože jsou živé bytosti Jeho nedílnými částmi, podle Gīty mají být považovány za prakṛti. To je jasně řečeno v sedmé kapitole: apareyam itas tv anyāṁ prakṛtiṁ viddhi me parām / jīva-bhūtām, “Tato hmotná příroda je Má nižší prakṛti, ale mimo ni existuje ještě vyšší prakṛti — jīva-bhūtām, živá bytost.”

Podstatou hmotné přírody jsou tři kvality: kvalita dobra, vášně a nevědomosti. Nad těmito kvalitami je věčný čas a jejich kombinací pod kontrolou a v rámci věčného času se odehrávají činnosti, které se nazývají karma. Ty jsou uskutečňovány již od nepaměti a my v důsledku svého jednání buď trpíme, nebo si užíváme. Dejme tomu, že jsem podnikatel, který těžce pracoval s vynaložením inteligence a nahromadil velké bankovní konto — potom si užívám. Ale pak řekněme, že všechny své peníze v podnikání ztratím — v tom případě zakouším utrpení. Tak je tomu v každé oblasti života; buď si výsledků svých činů užíváme, nebo jimi trpíme. To se nazývá karma.

V Bhagavad-gītě je popisován īśvara (Nejvyšší Pán), jīva (živá bytost), prakṛti (příroda), kāla (věčný čas) i karma (činnost). Z těchto pěti jsou Pán, živé bytosti, hmotná příroda a čas věční. Projev prakṛti může být dočasný, ale není neskutečný. Někteří filozofové říkají, že projev hmotné přírody je neskutečný, ale podle filozofie Bhagavad-gīty či filozofie vaiṣṇavů tomu tak není. Projev světa není považován za neskutečný; je skutečný, ale dočasný. Je přirovnán k mraku, který pluje po obloze, k příchodu období dešťů, jež zavlaží úrodu obilí. Jakmile období dešťů skončí a mrak zmizí, všechna úroda uschne. Také tento hmotný projev v určitém období vzniká, nějaký čas zůstává a potom zmizí. Tak funguje prakṛti. Tento koloběh se však opakuje věčně, a proto je prakṛti věčná; není neskutečná. Pán ji nazývá: “Má prakṛti”. Tato hmotná příroda je oddělenou energií Nejvyššího Pána a Jeho energií jsou také živé bytosti, i když ty nejsou oddělené, ale věčně s Ním spojené. Pán, živé bytosti, hmotná příroda a čas jsou tedy propojeni vzájemnými vztahy a jsou všichni věční. Zbývající složka — karma — však věčná není, i když její působení může být pradávné. V důsledku svých činností trpíme nebo si užíváme již od nepaměti, ale výsledky své karmy neboli svého jednání můžeme také změnit; a tato změna je možná, když přivedeme k dokonalosti naše poznání. Věnujeme se různým činnostem a nevíme, jaké bychom měli vykonávat, abychom se zbavili průvodních akcí a reakcí, ale i to je vysvětleno v Bhagavad-gītě.

Īśvara, Nejvyšší Pán, se vyznačuje svrchovaným vědomím. Jīvy neboli živé bytosti mají jakožto Jeho nedílné části také vědomí. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou prakṛti, energie Nejvyššího Pána, ale z těchto dvou živá bytost vlastní vědomí; druhá prakṛti vědomí nemá. Tím se od sebe liší. Jīva-prakṛti je nazývána vyšší, jelikož jīva má vědomí, které se podobá Pánovu. Pánovo vědomí je však svrchované a nikdo by neměl tvrdit, že živá bytost je také svrchovaně vědomá. Jīva nemůže být svrchovaně vědomá na žádném stupni své dokonalosti a teorie, že taková být může, je scestná. Živá bytost může být vědomá, ale nikoliv dokonale či svrchovaně.

Rozdíl mezi jīvou a īśvarou bude vysvětlen ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty. Pán je kṣetra-jña, osoba mající vědomí, a totéž platí o živé bytosti, ale její vědomí je omezeno pouze na její tělo, zatímco Pán si je vědom všech těl. Žije v srdcích všech živých bytostí, a proto zná psychické pochody každé jīvy. Na to bychom neměli zapomínat. Rovněž je vysvětleno, že Paramātmā, Nejvyšší Osobnost Božství, dlí v srdci každého coby īśvara neboli vládce a poskytuje živé bytosti vedení, aby mohla jednat podle svých tužeb. Živá bytost zapomíná, co má dělat — nejprve se odhodlá jednat určitým způsobem, a potom se zaplete do akcí a reakcí své vlastní karmy. Po opuštění jednoho druhu těla přechází do těla jiného druhu, tak jako si oblékáme a svlékáme šaty. Když takto putuje, zakouší akce a reakce svého dřívějšího jednání. Ty však lze změnit, když je živá bytost pod vlivem kvality dobra, tedy když zdravě uvažuje a chápe, jaké činnosti má vykonávat. Tehdy mohou být všechny akce a reakce jejího předchozího jednání změněny. Karma tedy není věčná. Proto jsme uvedli, že z pěti složek (īśvara, jīva, prakṛti, kāla a karma) jsou čtyři věčné, ale karma nikoliv.

Svrchovaně vědomý īśvara se podobá živé bytosti tím, že vědomí obou je transcendentální. Vědomí se nevytváří spojováním hmotných prvků; to je mylná představa. Teorii, že vědomí se vyvíjí za určitých okolností při kombinaci hmoty, Bhagavad-gītā neuznává. Vědomí může být zvráceně odražené vlivem pokryvu daného hmotnými podmínkami, stejně jako světlo procházející barevným sklem může vypadat jako barevné, ale na vědomí Pána hmotné vlivy nepůsobí. Pán Kṛṣṇa říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ — když sestupuje do hmotného vesmíru, hmota na Jeho vědomí nemá vliv. Kdyby byl takto ovlivněn, nemohl by mluvit o transcendentálních otázkách, jak to dělá v Bhagavad-gītě. Nikdo nemůže říci nic o transcendentálním světě, má-li vědomí znečištěné hmotou. Pán tedy není takto znečištěný. Naše vědomí však v tuto chvíli hmotou znečištěné je. Bhagavad-gītā učí, že ho musíme očistit. Bude-li čisté, naše činnosti budou v souladu s vůlí īśvary, a tak budeme šťastní. Nemůžeme zanechat všech činností — musíme je pouze očistit. Očištěné činnosti se nazývají bhakti. Činnosti bhakti sice vypadají jako obyčejné jednání, ale nejsou znečištěné. Nevědomému přihlížejícímu se může zdát, že oddaný jedná jako obyčejný člověk, ale taková osoba s nedostatečným poznáním neví, že činnosti oddaného či Pána nejsou znehodnocené nečistým vědomím či hmotou. Jsou nad třemi kvalitami přírody. Měli bychom ovšem vědět, že vědomí, které v současné době máme my, je znečištěné.

Ve stavu, kdy nás znečišťuje hmota, jsme nazýváni podmínění. Falešné vědomí se ukáže, když se považujeme za produkty hmotné přírody. To se nazývá falešné ego. Ten, kdo je pohroužen v myšlenkách spojených s tělesným pojetím, nedokáže pochopit svou situaci. Bhagavad-gītā byla přednesena proto, že Arjuna projevil tělesné pojetí života. Nejprve je třeba se zbavit tělesného pojetí života — to je předběžný úkol transcendentalisty. Ten, kdo chce být svobodný, kdo usiluje o osvobození, musí ze všeho nejdříve poznat, že není hmotným tělem. Mukti neboli osvobození znamená, že jsme zbaveni hmotného vědomí. Definice osvobození je uvedena také ve Śrīmad-Bhāgavatamu: muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ — mukti znamená být oproštěn od znečištěného vědomí tohoto hmotného světa a mít čisté vědomí. Všechny pokyny Bhagavad-gīty mají za cíl probudit toto čisté vědomí, a proto vidíme, že Kṛṣṇa se na jejím konci Arjuny ptá, zda je jeho vědomí již očištěné. Mít očištěné vědomí znamená jednat v souladu s pokyny Pána. Vědomím jsme obdařeni stále, protože jsme nedílné části Pána, ale jsme náchylní podlehnout vlivu kvalit hmotné přírody. Pán jakožto Nejvyšší však není ovlivněn nikdy. To je rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a malými individuálními dušemi.

Co je to vědomí? Vědomí je pochopení “já jsem”. A co jsem? V případě znečištěného vědomí to znamená “Jsem pán všeho, co znám; mně patří všechen požitek.” Svět se točí dál proto, že každá živá bytost se považuje za jeho pána a stvořitele. Hmotné vědomí se vyznačuje dvěma psychickými stavy: “Já jsem tím, kdo tvoří,” a “Já jsem tím, kdo si užívá.” Ve skutečnosti je ale obojím Nejvyšší Pán. Živá bytost, nedílná část Nejvyššího Pána, není ani jedno z toho — jen s Pánem spolupracuje. Je stvořená a skýtá požitek. Část stroje například spolupracuje s celým strojem a část těla spolupracuje s celým tělem. Ruce, nohy, oči atd. jsou části těla, ale samy si ve skutečnosti neužívají — užívá si žaludek. Nohy slouží k pohybu, ruce podávají potravu, zuby koušou — všechny části těla se podílejí na uspokojování žaludku, protože ten poskytuje celému tělu výživu. Vše tedy dostává žaludek. Stromu dodáváme výživu tak, že zaléváme jeho kořen, a tělo živíme tak, že krmíme žaludek — má-li tělo zůstat zdravé, musí všechny jeho části spolupracovat na nasycení žaludku. Nejvyšší Pán je příjemcem požitku a stvořitelem a my jakožto podřízené živé bytosti s Ním máme spolupracovat. Tato spolupráce nám pomůže, stejně jako potrava přijatá žaludkem pomůže všem ostatním částem těla. Kdyby si prsty na ruce myslely, že by měly potravu sníst samy, místo aby ji daly žaludku, neuspokojilo by je to. Ústřední postavou tvoření a požitku je Nejvyšší Pán a živé bytosti jsou spolupracovníci; užívají si na základě spolupráce. Jejich vztah je jako vztah pána a služebníka. Je-li pán zcela spokojen, služebník bude také spokojen. Uspokojen má být Nejvyšší Pán, i když sklony stát se stvořitelem a užívat si mají i živé bytosti, jelikož je má Nejvyšší Pán, který stvořil projevený vesmírný svět.

V Bhagavad-gītě se tedy dočteme, že úplný celek sestává z nejvyššího vládce, ovládaných živých bytostí, vesmírného projevu, věčného času a karmy neboli činností, a to vše je v tomto spisu vysvětleno. Všechno v úplnosti tvoří úplný celek, který se nazývá Nejvyšší Absolutní Pravda. Úplným celkem či Absolutní Pravdou je úplná Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa. Veškeré projevy vznikají působením Jeho různých energií.

V Gītě je rovněž vysvětleno, že neosobní Brahman také závisí na úplné Nejvyšší Osobě (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Brahman je blíže popsán v Brahma-sūtře, kde se uvádí, že je jako paprsky slunečního svitu. Neosobní Brahman jsou zářící paprsky Nejvyšší Osobnosti Božství. Realizace Brahmanu je neúplnou realizací absolutního celku a totéž platí o pojetí Paramātmy. V patnácté kapitole Bhagavad-gīty uvidíme, že Nejvyšší Osobnost Božství, Puruṣottama, stojí nad neosobním Brahmanem i částečnou realizací Kṛṣṇy, kterou je Paramātmā. Nejvyšší Osobnost Božství je sac-cid-ānanda-vigraha. Brahma-saṁhitā začíná slovy: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ / anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam — “Govinda, Kṛṣṇa, je příčinou všech příčin. Je prvotní příčinou a absolutní podobou věčnosti, poznání a blaženosti.” Realizace neosobního Brahmanu je realizací Jeho aspektu věčnosti (sat) a realizace Paramātmy je realizací věčnosti a poznání (sat-cit). Realizace Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, je však realizací všech transcendentálních rysů: věčnosti, poznání a blaženosti (sat, cit a ānanda) v úplné podobě (vigraha).

Méně inteligentní lidé si myslí, že Nejvyšší Pravda je neosobní. Ve skutečnosti je to však transcendentální osoba, což je doloženo ve všech védských písmech; nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13). Tak jako jsme my všichni individuální živé bytosti, každá se svou jedinečností, je i Nejvyšší Absolutní Pravda z konečného hlediska osoba, a realizace Pána, Osobnosti Božství, je realizací všech transcendentálních rysů v úplné podobě. Úplný celek není bez podoby. Kdyby byl beztvarý nebo se mu nedostávalo čehokoliv jiného, nemohl by být úplným celkem. Jako takový v sobě musí zahrnovat vše, co známe ze své zkušenosti, i to, co naši zkušenost přesahuje — jinak nemůže být úplný.

Úplný celek, Osobnost Božství, má nezměrné energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Způsob, jakým Kṛṣṇa jedná prostřednictvím různých energií, je v Gītě rovněž vysvětlen. Tento fenomenální či hmotný svět, v němž se nacházíme, je také sám o sobě úplný — sánkhjová filozofie učí, že dvacet čtyři prvků, které tvoří dočasný projev hmotného vesmíru, je dokonale uzpůsobeno k vytváření úplných zdrojů, jež jsou nezbytné k tomu, aby byl vesmír udržován. Nic zde nepřebývá a nic nechybí. Tento projev má svůj pevně daný čas, určený energií svrchovaného celku, a když vyprší, budou v souladu s úplným plánem Úplného všechny dočasné projevy zničeny. Malé úplné jednotky — živé bytosti — zde mají úplnou možnost k tomu, aby poznaly Úplného, a všechny druhy neúplnosti jsou vnímány pouze kvůli neúplné realizaci Úplného. Bhagavad-gītā tedy obsahuje úplné poznání védské moudrosti.

Veškeré védské poznání je úplné a neomylné, a hindové je také tak uznávají. Například kravský trus je výkalem zvířete a podle smṛti neboli védského pokynu se ten, kdo se dotkl zvířecího výkalu, musí vykoupat, aby se očistil. Zároveň je ale kravský trus pokládán ve védských písmech za očistný prostředek. To bychom mohli považovat za protiklad, ale je to uznáváno, jelikož je to védský pokyn. A když to uznáme, nedopustíme se chyby — moderní věda dodatečně prokázala, že kravský trus má všechny dezinfekční vlastnosti. Védské poznání je tedy úplné, neboť je mimo všechny pochyby a chyby, a esencí všeho védského poznání je Bhagavad-gītā.

Védské poznání není věcí výzkumu. Naše zkoumání je nedokonalé, jelikož vše zkoumáme pomocí nedokonalých smyslů. Musíme přijmout dokonalé poznání, které sestupuje — jak je uvedeno v Bhagavad-gītě — prostřednictvím parampary (učednické posloupnosti). Poznání musíme obdržet ze správného zdroje v učednické posloupnosti duchovních mistrů, začínající nejvyšším duchovním mistrem, samotným Pánem, který je předává dále. Arjuna — žák, jehož učil Pán Kṛṣṇa — přijímá vše, co Pán říká. Není dovolené uznat jednu část Bhagavad-gīty a druhou odmítnout. Bhagavad-gītu musíme přijmout bez vykládání, vynechávání a náladového zacházení s textem. Je třeba ji přijímat za nejdokonalejší podání védské moudrosti. Védské poznání se získává z transcendentálních zdrojů a jeho první slova pronesl samotný Pán. Slova vyřčená Pánem se nazývají apauruṣeya, což znamená, že se liší od slov vyřčených osobou z tohoto světa, která je postižena čtyřmi nedostatky. Světská osoba se: 1. nevyhnutelně dopouští chyb; 2. je stále pod vlivem iluze; 3. má sklon podvádět ostatní, a 4. je omezena nedokonalými smysly. Nikdo s těmito čtyřmi druhy nedokonalosti nemůže poskytnout dokonalé informace o všeprostupujícím poznání.

Takovéto nedokonalé živé bytosti védské poznání nepředávají. Bylo předáno do srdce Brahmy, první stvořené živé bytosti, a Brahmā ho zase rozšířil mezi své syny a žáky ve stejném znění, v jakém ho původně získal od Pána. Pán je pūrṇam, naprosto dokonalý, a nepřipadá v úvahu, že by mohl být podroben zákonům hmotné přírody. Měli bychom být natolik inteligentní, abychom věděli, že Pán je jediným vlastníkem všeho ve vesmíru a původním stvořitelem, který stvořil Brahmu. V jedenácté kapitole je osloven prapitāmaha, jelikož Brahmā je nazýván pitāmaha, praotec, a Pán je stvořitelem tohoto praotce. Nikdo by si proto neměl na nic činit vlastnický nárok; každý má přijímat za své jen ty věci, které mu Pán vyhradil jako podíl potřebný k jeho zaopatření.

Je mnoho příkladů, jak používat věci, které nám Pán dává. I to je vysvětleno v Bhagavad-gītě. Na počátku se Arjuna rozhodl, že by v bitvě na Kurukṣetře neměl bojovat. To bylo jeho vlastní rozhodnutí. Oznámil Pánovi, že kdyby zabil své příbuzné, nemohl by se těšit z království. Toto rozhodnutí se zakládalo na těle, protože považoval tělo za sebe samotného a příbuzné či expanze těla za své bratry, synovce, švagry, dědy a tak dále. Chtěl tedy uspokojit své požadavky spojené s tělem. Pán přednesl Bhagavad-gītu proto, aby toto přesvědčení změnil, a Arjuna se nakonec rozhoduje bojovat pod Pánovým vedením. Říká: kariṣye vacanaṁ tava, “Budu jednat podle Tvého rozkazu.”

Nejsme zde proto, abychom na sebe vrčeli jako kočky a psi. Lidé musí být inteligentní, aby si uvědomili, jak důležitý je lidský život, a odmítli jednat jako obyčejná zvířata. Lidská bytost má poznat cíl svého života. K tomu nás vedou všechna védská písma a esence se nachází v Bhagavad-gītě. Védská literatura je pro lidské bytosti, nikoliv pro zvířata. Zvířata mohou zabíjet jiná živá zvířata a nedopouští se tím hříchu, ale když člověk zabije zvíře s cílem vyhovět své neovládnuté chuti, nese zodpovědnost za porušení přírodních zákonů. V Bhagavad-gītě je jasně vysvětleno, že existují tři druhy činností odpovídající různým kvalitám přírody: činnosti vyznačující se dobrem, vášní a nevědomostí. Existují také tři druhy potravy: jídlo charakteru dobra, vášně a nevědomosti. To vše je zde srozumitelně popsáno, a pokud pokyny Bhagavad-gīty správně použijeme, očistí se celý náš život a nakonec budeme moci dosáhnout místa nad tímto hmotným nebem (yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama).

Toto místo se nazývá sanātana — věčné, duchovní nebe. V hmotném světě vidíme, že všechno je dočasné. Vše vzniká, určitý čas trvá, vytváří své produkty, chřadne a potom zaniká. To je zákon hmotného světa, ať už jej vztáhneme na své tělo, ovoce nebo cokoliv jiného. Ale mimo tento dočasný svět existuje ještě jiný svět, o němž zde máme údaje. Je jiné povahy, která je sanātana, věčná. O jīvě je rovněž uvedeno, že je sanātana, a slovem sanātana je v jedenácté kapitole charakterizován i Pán. S Pánem máme důvěrný vztah, a jelikož jsme všichni stejné kvality, sanātana, věčný duchovní dhām neboli nebe, věčná Nejvyšší Osobnost a věčné živé bytosti — je účelem Bhagavad-gīty obnovit naši sanātana-dharmu, věčné zaměstnání živé bytosti. Nyní jsme dočasně zaměstnáni různými činnostmi. Když se naše činnosti očistí — když se zřekneme dočasných činností a přijmeme ty, které předepisuje Nejvyšší Pán — nazývá se to čistý život.

Nejvyšší Pán, Jeho transcendentální sídlo i živá bytost jsou sanātana a dosáhnout úrovně, kdy se Nejvyšší Pán a živé bytosti stýkají ve věčném sídle, je dokonalostí lidského života. Pán Kṛṣṇa je k živým tvorům nesmírně laskavý, neboť jsou to Jeho synové. V Bhagavad-gītě prohlašuje: sarva-yoniṣu... ahaṁ bīja-pradaḥ pitā — “Jsem otcem všech.” Podle různé karmy existují samozřejmě nejrůznější druhy živých bytostí, ale zde Pán tvrdí, že je otcem jich všech. Jako takový sestupuje s cílem pozvednout všechny pokleslé, podmíněné duše, přivolat je zpátky do věčného nebe, aby tyto věčné živé bytosti mohly znovu zaujmout své věčné postavení ve věčném styku s Pánem. Přichází buď sám v různých inkarnacích, nebo posílá své důvěrné služebníky jako syny, své společníky či duchovní učitele, aby podmíněné duše zase pozvedli.

Sanātana-dharma tedy neoznačuje žádné sektářské náboženství. Je to věčná role věčných živých bytostí ve vztahu s věčným Nejvyšším Pánem. Jak již bylo uvedeno, sanātana-dharma znamená věčné zaměstnání živé bytosti. Śrīpāda Rāmānujācārya definoval slovo sanātana jako “to, co nemá počátek ani konec”. Když tedy mluvíme o sanātana-dharmě, musíme na základě definice této autority vědět, že se jedná o něco, co nezačíná ani nekončí.

Slovo náboženství se od pojmu sanātana-dharma poněkud liší. Náboženství vyjadřuje víru, a ta se může změnit. Někdo může mít víru v určitý proces a potom ji vystřídat jinou vírou, ale sanātana-dharma označuje činnost, kterou změnit nelze. Například vodě nelze odebrat tekutost a ohni zase teplo. Stejně tak nelze věčnou živou bytost zbavit její věčné úlohy — sanātana-dharma je s ní věčně spjatá. Když tedy mluvíme o sanātana-dharmě, musíme s odkazem na Śrīpāda Rāmānujācāryu pokládat za samozřejmé, že nemá počátek ani konec. To, co nezačíná ani nekončí, nemůže být nic sektářského, jelikož to nemohou omezit žádné hranice. Lidé hlásící se k určité sektářské víře se mohou domnívat, že sanātana-dharma je také sektářská, ale když se do této záležitosti vnoříme hlouběji a uvážíme ji z hlediska moderní vědy, budeme moci vidět sanātana-dharmu jako zaměstnání všech lidí na světě — a nejen jich, ale všech živých bytostí ve vesmíru.

Náboženská víra, jež není sanātana, má svůj počátek, který je zaznamenaný v kronikách lidstva, ale sanātana-dharma žádný takový počátek nemá, neboť je tím, co věčně patří k živým bytostem. Autoritativní śāstry o živých bytostech uvádějí, že pro ně neexistuje zrození ani smrt. V Gītě je řečeno, že živá bytost se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Je věčná a nelze ji zničit. Po zkáze dočasného hmotného těla nepřestává žít. Pojem náboženství v souvislosti se sanātana-dharmou se musíme snažit pochopit ze základního významu tohoto sanskrtského výrazu. Dharma označuje to, co vždy doprovází příslušný objekt. Chápeme, že tam, kde je oheň, je i teplo a světlo; bez tepla a světla nemá slovo oheň žádný význam. Stejně tak musíme objevit základní charakteristiku živé bytosti — tu charakteristiku, která ji neustále provází. Jedná se o její věčnou vlastnost, a ta je jejím věčným náboženstvím.

Když se Sanātana Gosvāmī zeptal Śrī Caitanyi Mahāprabhua na svarūpu každé živé bytosti, Pán mu odpověděl, že svarūpou neboli přirozeným postavením živé bytosti je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže budeme toto tvrzení Pána Caitanyi dále zkoumat, snadno zjistíme, že každá živá bytost neustále slouží nějaké jiné. Různé živé bytosti různě slouží druhým, a tak si užívají života. Zvířata, tvorové nižšího řádu, slouží lidem jako služebníci svému pánovi. Živá bytost A slouží pánovi B, B slouží pánovi C, C slouží pánovi D a tak dále. Přítel slouží příteli, matka slouží synovi, manželka svému muži, manžel své ženě a podobně. Pokud budeme v tomto průzkumu pokračovat, zjistíme, že ve společnosti živých bytostí není nikdo, kdo by nesloužil. Politik předkládá lidem svůj program tak, aby je přesvědčil o své úloze a schopnosti sloužit. Voliči mu proto dávají své cenné hlasy v naději, že prokáže společnosti hodnotnou službu. Prodavač slouží zákazníkovi a řemeslník kapitalistovi. Ten zase slouží své rodině a rodina slouží státu, jak odpovídá věčné úloze a schopnosti věčné živé bytosti. Vidíme, že nikdo se nevyhne službě jiným živým bytostem. Můžeme tedy s jistotou říci, že služba je stálou průvodní charakteristikou živé bytosti a jejím věčným náboženstvím.

Přesto lidé tvrdí, že patří k určité víře, a odvolávají se na určitou dobu a okolnosti — prohlašují o sobě, že jsou hinduisté, muslimové, křesťané, budhisté nebo stoupenci nějaké jiné sekty. Taková označení nejsou sanātana-dharma. Hinduista může změnit svou víru a stát se muslimem, muslim se může stát hinduistou a křesťan zase někým jiným, ale změna náboženské víry za žádných okolností neovlivní věčné zaměstnání, kterým je služba druhým. Hinduista, muslim i křesťan vždy někomu slouží. Vyznávat určitou víru tedy není sanātana-dharma. Sanātana-dharma je služba.

Náš vztah k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, se zakládá na službě. Nejvyšší Pán je nejvyšší příjemce požitku a my, živé bytosti, jsme Jeho služebníci. Jsme stvořeni pro Jeho požitek, a pokud s Ním tento věčný požitek sdílíme, jsme šťastní. Jinak šťastní být nemůžeme. Není možné být šťastný nezávisle, stejně jako část těla nemůže být šťastná, aniž by spolupracovala s žaludkem. Živá bytost nemůže být šťastná, aniž by prokazovala transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu.

Bhagavad-gītā neschvaluje uctívání různých polobohů a sloužení jim. Ve dvacátém verši sedmé kapitoly stojí:

kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ taṁ taṁ niyamam āsthāya prakṛtyā niyatāḥ svayā

“Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle příslušných pravidel a usměrnění, jak odpovídá jejich povahám.” Zde je jasně řečeno, že osoby vedené chtíčem uctívají polobohy, nikoliv Nejvyššího Pána Kṛṣṇu. Jméno Kṛṣṇa není žádné sektářské jméno — Kṛṣṇa znamená největší radost. A je potvrzeno, že Nejvyšší Pán je zdrojem či studnicí veškeré radosti. Všichni toužíme po blaženosti; ānanda-mayo 'bhyāsāt (Vedānta-sūtra 1.1.12). Živé bytosti stejně jako Pán oplývají vědomím a dychtí po štěstí. Pán je neustále šťastný, a když se živé bytosti sdružují s Ním, spolupracují s Ním a zapojí se do Jeho společnosti, jsou také šťastné.

Pán sestupuje do tohoto světa smrti, aby ve Vṛndāvanu předvedl své zábavy, které jsou plné štěstí. Když sestoupil, štěstím oplývaly všechny Jeho zábavy s přáteli, pasáčky krav, s Jeho mladými přítelkyněmi, s ostatními vrndávanskými obyvateli i s kravami. Nikdo ve Vṛndāvanu neznal nic než Kṛṣṇu. Pán Kṛṣṇa však dokonce odradil svého otce Nandu Mahārāje od uctívání poloboha Indry, protože chtěl prokázat, že lidé nemusí uctívat žádného poloboha. Stačí, když budou uctívat Nejvyššího Pána, neboť konečným cílem lidského života je vrátit se do Jeho sídla.

V šestém verši patnácté kapitoly Bhagavad-gīty popisuje své sídlo sám Pán Kṛṣṇa:

na tad bhāsayate sūryo na śaśāṅko na pāvakaḥ yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama

“Toto Mé svrchované sídlo není osvětlováno sluncem ani měsícem, ohněm ani elektřinou. Ti, kteří ho dosáhnou, se nikdy nevracejí do hmotného světa.”

Tento verš podává popis onoho věčného nebe. My máme svou hmotnou představu nebe se sluncem, měsícem, hvězdami a tak dále, ale v tomto verši Pán uvádí, že ve věčném, duchovním nebi není zapotřebí slunce, měsíce, elektřiny či jakéhokoliv ohně, protože ho osvětluje brahmajyoti, paprsky vycházející z Nejvyššího Pána. Obtížně se snažíme dosáhnout jiných planet, ale poznat sídlo Nejvyššího Pána můžeme bez obtíží. Nazývá se Goloka a nádherně ho popisuje Brahma-saṁhitā (5.37): goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. Pán žije věčně ve svém sídle zvaném Goloka, a přesto je možné s Ním z tohoto světa navázat styk; umožňuje to tím, že přichází a projevuje svou skutečnou podobu (sac-cid-ānanda-vigraha). Když ji projeví, nikdo si nemusí představovat, jak asi Pán vypadá. Aby živou bytost od takových spekulativních představ odradil, sestupuje a ukazuje se všem takový, jaký je, v podobě Śyāmasundary. Méně inteligentní lidé se Mu naneštěstí vysmívají, protože přichází jako jeden z nás a hraje si s námi jako lidská bytost. Kvůli tomu bychom si však neměli myslet, že je stejný jako my. To, že nám zjevuje svou pravou podobu a předvádí své zábavy, které jsou věrným obrazem zábav v Jeho sídle, je díky Jeho všemocnosti.

V brahmajyoti, třpytivých paprscích duchovního nebe, se vznáší nespočetně mnoho planet. Brahmajyoti vyzařuje z Kṛṣṇaloky, nejvyššího sídla, a v těchto paprscích se vznášejí nehmotné planety ānanda-maya a cin-maya. Pán říká: na tad bhāsayate sūryo na śaśāṅko na pāvakaḥ / yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama. Ten, komu se podaří dospět do onoho duchovního nebe, již nemusí sestoupit zpět do hmotného nebe. V hmotném nebi nalezneme všude tytéž podmínky života, totéž utrpení — zrození, smrt, nemoc a stáří — a to dokonce i v případě, že se dostaneme na nejvýše ležící planetu (Brahmaloku), o Měsíci ani nemluvě. Žádná planeta hmotného vesmíru není zbavena těchto čtyř principů hmotné existence.

Živé bytosti cestují z jedné planety na druhou. K přemístění na libovolnou planetu však nestačí mechanické prostředky. Pokud se chceme dostat na jiné planety, existuje pro to jistý proces. I ten je zde uveden: yānti deva-vratā devān pitṝn yānti pitṛ-vratāḥ. K meziplanetárnímu cestování nejsou žádné mechanické prostředky zapotřebí. Gītā učí: yānti deva-vratā devān. Měsíc, Slunce a vyšší planety se nazývají Svargaloka. Existují tři různé úrovně planet: vyšší, střední a nižší planetární systém. Země patří do středního systému. A Bhagavad-gītā nám oznamuje, jak lze cestovat na vyšší planetární soustavy (zvané také Devaloka) pomocí jednoduchého návodu: yānti deva-vratā devān — k tomu, aby se někdo dostal na Měsíc, Slunce nebo jakoukoliv jinou nebeskou planetu, musí uctívat příslušného poloboha, který jí vládne.

Bhagavad-gītā nám nicméně nedoporučuje cestovat na planety v tomto hmotném světě — i kdybychom se dostali pomocí nějakého mechanického přístroje možná za čtyřicet tisíc let (a kdo může žít tak dlouho?) na nejvýše ležící planetu, Brahmaloku, přesto bychom i tam našli hmotné nesnáze v podobě zrození, smrti, nemoci a stáří. Avšak ten, kdo chce dosáhnout Kṛṣṇaloky nebo jakékoliv jiné planety v duchovním nebi, se s těmito hmotnými strastmi nesetká. Mezi všemi planetami v duchovním nebi je nejvýše Goloka Vṛndāvana, která je původní planetou v sídle původní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy. Všechny tyto údaje jsou v Bhagavad-gītě a skrze její pokyny dostáváme informaci, jak opustit hmotný svět a začít žít skutečně blaženým, věčným životem v duchovním nebi neboli věčném království.

V patnácté kapitole Bhagavad-gīty je vylíčen skutečný obraz hmotného světa. Je tam řečeno:

ūrdhva-mūlam adhaḥ-śākham aśvatthaṁ prāhur avyayam chandāṁsi yasya parṇāni yas taṁ veda sa veda-vit

Hmotný svět je tam popsán jako strom s kořeny nahoře a větvemi dole. Se stromem, který má kořeny nahoře, jsme se již setkali: když se postavíme na břeh řeky nebo jakékoliv vodní nádrže, vidíme, že stromy odrážející se ve vodě jsou vzhůru nohama — jejich větve směřují dolů a kořeny nahoru. Tento hmotný svět je odrazem duchovního světa; je pouhým stínem reality. Stín sám o sobě nemá skutečnou podstatu, ale jeho existence poukazuje na existenci skutečné podstaty. V poušti není voda, ale fata morgána naznačuje, že něco takového jako voda existuje. V hmotném světě není žádná “voda”, žádné štěstí; skutečná voda v podobě opravdového štěstí je však v duchovním světě.

Pán zdůrazňuje, že duchovního světa dosáhneme následujícím způsobem (Bg. 15.15):

nirmāna-mohā jita-saṅga-doṣā adhyātma-nityā vinivṛtta-kāmāḥ dvandvair vimuktāḥ sukha-duḥkha-saṁjñair gacchanty amūḍhāḥ padam avyayaṁ tat

Onoho věčného království (padam avyayam) může dosáhnout ten, kdo je nirmāna-moha. Co to znamená? Stále vyhledáváme různá označení. Někdo chce být sir, někdo zase lord, jiný se chce stát prezidentem nebo boháčem, králem či někým jiným. Dokud jsme poutáni k těmto označením, jsme poutáni k tělu, protože označení je spojeno s tělem. My ale nejsme těla — toto si uvědomit je prvním stupněm duchovní realizace. Jsme ve styku s třemi kvalitami hmotné přírody, ale musíme se od nich odpoutat prokazováním oddané služby Pánu. Jestliže nejsme poutáni k oddané službě Pánu, nemůžeme se odpoutat od hmotných kvalit. Různá označení a pouta jsou výsledkem našeho chtíče a touhy, našeho přání panovat hmotné přírodě. Dokud se nevzdáme tohoto sklonu k panování, nebudeme se moci vrátit do sanātana-dhāmu, království Nejvyššího. Do onoho věčného království, které není nikdy zničeno, se může dostat ten, kdo není zmaten svody klamných hmotných požitků, kdo je stále zaměstnaný službou Nejvyššímu Pánu. Taková osoba může svrchovaného sídla dosáhnout velice snadno.

Na jiném místě v Gītě (8.21) je řečeno:

avyakto 'kṣara ity uktas tam āhuḥ paramāṁ gatim yaṁ prāpya na nivartante tad dhāma paramaṁ mama

Avyakta znamená neprojevený. Úplně projevený před námi není dokonce ani hmotný svět. Naše smysly jsou tak nedokonalé, že nevidíme ani všechny hvězdy v tomto hmotném vesmíru. Z védské literatury můžeme získat mnoho údajů o veškerých planetách a můžeme tomu věřit nebo ne; ve védských písmech — zvláště ve Śrīmad-Bhāgavatamu — je popis všech důležitých planet, a duchovní svět, který se nachází nad tímto hmotným nebem, je tam popisován slovem avyakta, neprojevený. Každý by měl dychtit po dosažení onoho duchovního království — když se tam dostane, nebude se již muset vrátit do hmotného světa.

Nyní se někdo může zeptat, co je třeba udělat pro dosažení tohoto sídla Nejvyššího Pána. O tom se píše v osmé kapitole:

anta-kāle ca mām eva smaran muktvā kalevaram yaḥ prayāti sa mad-bhāvaṁ yāti nāsty atra saṁśayaḥ

“Každý, kdo na konci života při opouštění svého těla vzpomíná jen na Mě, dosáhne okamžitě Mého stavu bytí. O tom není pochyb.” (Bg. 8.5) Ten, kdo myslí při umírání na Kṛṣṇu, půjde ke Kṛṣṇovi. Musí vzpomínat na podobu Kṛṣṇy; pokud opustí tělo s myšlenkami na ni, zaručeně dospěje do duchovního království. Mad-bhāvam se vztahuje na onu svrchovanou, duchovní přirozenost Nejvyšší Bytosti. Nejvyšší Bytost je sac-cid-ānanda-vigraha — Její podoba je věčná, plná poznání a blaženosti. Naše nynější tělo není sac-cid-ānanda. Je asat, nikoliv sat; není věčné, ale pomíjivé. Není cit, plné poznání, ale plné nevědomosti. Nevíme nic o duchovním království, a nemáme ani dokonalé poznání tohoto hmotného světa, kde nám je tolik věcí neznámých. Tělo je také nirānanda — místo toho, aby bylo plné blaženosti, je plné utrpení. Veškeré utrpení, které zakoušíme v hmotném světě, pochází z těla; ale ten, kdo toto tělo opustí s myšlenkami na Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, ihned získá tělo povahy sac-cid-ānanda.

Opouštění tohoto těla a získání dalšího těla v hmotném světě je také řízeno. Člověk umírá poté, co se rozhodlo, jaký druh těla bude mít v příštím životě. Toto rozhodnutí nečiní samotná živá bytost, ale vyšší autority. Podle toho, co děláme v tomto životě, se dostaneme buď výše, nebo poklesneme. Současný život je přípravou na příští. Jestliže se tedy v tomto životě dokážeme připravit tak, abychom mohli být přemístěni do Božího království, zaručeně po opuštění nynějšího hmotného těla získáme duchovní tělo, jaké má Pán.

Již bylo vysvětleno, že jsou různí transcendentalisté — brahma-vādī, paramātma-vādī a oddaný — a rovněž bylo uvedeno, že v brahmajyoti (duchovním nebi) je nespočetně mnoho duchovních planet. Těchto planet je mnohem více než planet v celém hmotném světě. Hmotný svět je zhruba jen jednou čtvrtinou stvoření (ekāṁśena sthito jagat). V této hmotné sféře jsou milióny a miliardy vesmírů s bilióny planet a sluncí, hvězd a měsíců. Celé toto hmotné stvoření je však pouze zlomkem úplného stvoření — většina stvoření se nachází v duchovním nebi. Ten, kdo chce splynout s bytím Nejvyššího Brahmanu, je bezprostředně přemístěn do brahmajyoti Nejvyššího Pána a tímto způsobem dosáhne duchovního nebe. Oddaný, který se chce těšit Pánově společnosti, se dostane na vaikunthské planety, jichž je bezpočet, a tam se s ním bude stýkat Nejvyšší Pán ve svých úplných expanzích Nārāyaṇa se čtyřma rukama a různými jmény, například Pradyumna, Aniruddha a Govinda. Na konci života tedy transcendentalisté myslí buď na brahmajyoti, na Paramātmu, nebo na Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇu. Ve všech případech dosáhnou duchovního nebe, ale pouze oddaný neboli ten, kdo je v osobním styku s Nejvyšším Pánem, dospěje na vaikunthské planety nebo na planetu Goloku Vṛndāvanu. Pán dodává: “O tom není pochyb.” Tomu je třeba pevně věřit. Je chyba odmítat to, co se neshoduje s našimi představami; měli bychom mít stejný postoj jako Arjuna: “Věřím všemu, co říkáš.” Když tedy Pán říká, že každý, kdo na Něho ve chvíli smrti myslí jako na Brahman, Paramātmu nebo Nejvyšší Osobnost Božství, půjde určitě do duchovního nebe, je to mimo veškerou pochybnost. Není možné tomu nevěřit.

Bhagavad-gītā (8.6) také vysvětluje všeobecný princip, který umožňuje přijít do duchovního království díky pouhému myšlení na Nejvyššího ve chvíli smrti:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram taṁ tam evaiti kaunteya sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

“Každý naprosto jistě dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.” V první řadě musíme pochopit, že hmotná příroda je projevem jedné z energií Nejvyššího Pána. Ve Viṣṇu Purāṇě (6.7.61) jsou energie Nejvyššího Pána souhrnně vylíčeny:

viṣṇu-śaktiḥ parā proktā kṣetra-jñākhyā tathā parā avidyā-karma-saṁjñānyā tṛtīyā śaktir iṣyate

Nejvyšší Pán má rozmanité a nesčetné energie, které jsou mimo dosah našich představ; velcí mudrci či osvobozené duše je však po náležitém studiu rozdělili do tří kategorií. Všechny energie jsou viṣṇu-śakti—jsou různými silami Pána Viṣṇua. První druh energie je parā, transcendentální. Živé bytosti — jak již bylo vysvětleno — patří také k vyšší energii. Zbývající energie (hmotné) jsou charakterizovány kvalitou nevědomosti. Když přijde smrt, můžeme buď zůstat v oblasti nižší energie tohoto hmotného světa, nebo se přemístit do energie duchovního světa. Bhagavad-gītā (8.6) tedy uvádí:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram taṁ tam evaiti kaunteya sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

“Každý v příštím životě naprosto jistě dospěje právě do toho stavu bytí, na který bude vzpomínat při opouštění svého nynějšího těla.”

Jsme zvyklí myslet buď na hmotnou, nebo na duchovní energii. Jak můžeme své myšlenky přenést z hmotné energie na duchovní? Je mnoho četby, která naše myšlenky naplňuje hmotnou energií — noviny, časopisy, romány a tak dále. Své myšlení, které je nyní pohroužené do literatury tohoto druhu, musíme přeorientovat na védskou literaturu. Proto velcí mudrci sepsali tolik védských písem, jako například Purāṇy. Purāṇy nejsou výplody představivosti, ale historické záznamy. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 20.122) se nachází tento verš:

māyā-mugdha jīvera nāhi svataḥ kṛṣṇa-jñāna jīvere kṛpāya kailā kṛṣṇa veda-purāṇa

Zapomnětlivé živé bytosti, podmíněné duše, si nevzpomínají na svůj vztah s Nejvyšším Pánem a jsou zahloubané v myšlenkách na hmotné činnosti. S cílem přeorientovat jejich myšlení na duchovní úroveň nám Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa předal velké množství védských písem. Nejprve rozdělil Vedy na čtyři, potom je vysvětlil v Purāṇách a pro méně nadané lidi napsal Mahābhāratu, jež obsahuje Bhagavad-gītu. Dále shrnul všechnu védskou literaturu ve Vedānta-sūtře, a aby poskytl vedení budoucím generacím, podal k Vedānta-sūtře přirozený komentář, zvaný Śrīmad-Bhāgavatam. Svou mysl musíme stále zaměstnávat čtením těchto védských písem. Tak jako materialisté zaměstnávají mysl čtením novin, časopisů a mnoha materialistických knih, my se musíme ve čtení přeorientovat na literaturu, kterou nám dal Vyāsadeva; díky tomu pak budeme schopni vzpomínat na Nejvyššího Pána, až budeme umírat. To je jediný postup, který Pán doporučuje, a zároveň ujišťuje, že o výsledku není pochyb.

tasmāt sarveṣu kāleṣu mām anusmara yudhya ca mayy arpita-mano-buddhir mām evaiṣyasy asaṁśayaḥ

“Proto bys měl, Arjuno, neustále myslet na Mě v Mé podobě Kṛṣṇy a zároveň konat svou předepsanou povinnost — bojovat. Když své činnosti zasvětíš Mně a soustředíš na Mě svou mysl a inteligenci, bezpochyby ke Mně dospěješ.” (Bg. 8.7)

Kṛṣṇa neradí Arjunovi, aby na Něho pouze vzpomínal a zřekl se svého zaměstnání. Pán nikdy nedoporučuje nic nepraktického. V tomto hmotném světě musí každý pracovat, aby zaopatřil své tělo. Lidská společnost se podle práce dělí na čtyři společenské třídy: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Třída brāhmaṇů neboli inteligence pracuje jedním způsobem, třída kṣatriyů, státosprávců, pracuje zase jinak a také třídy obchodníků i dělníků si hledí svých příslušných povinností. Každý člen společnosti, ať je to dělník, obchodník, organizátor nebo farmář — nebo dokonce i když patří k nejvyšší třídě a je spisovatelem, vědcem či teologem, musí pracovat, aby si zajistil živobytí. Pán proto Arjunovi říká, že se nemusí zříkat svého zaměstnání, ale že má při něm pamatovat na Kṛṣṇu (mām anusmara). Pokud se necvičí ve vzpomínání na Kṛṣṇu během svého boje o přežití, nebude schopen na Něho vzpomínat, až přijde smrt. Pán Caitanya radí totéž: kīrtanīyaḥ sadā hariḥ — každý má neustále zpívat Pánova jména. Jména Pána a Pán samotný se od sebe neliší. Pokyny Pána Kṛṣṇy, jenž řekl Arjunovi: “Vzpomínej na Mě,” a výzva Pána Caitanyi: “Neustále zpívejte jména Pána Kṛṣṇy,” tedy znamenají totéž, protože mezi Kṛṣṇou a Jeho jménem není rozdíl. Na absolutní úrovni není rozdíl mezi jménem a jmenovaným. Musíme tedy praktikovat neustálé vzpomínání na Pána, dvacet čtyři hodin denně — zpívat Jeho jména a uzpůsobit své činnosti tak, abychom Ho mohli mít vždy na paměti.

Jak je toho možné dosáhnout? Ācāryové uvádějí následující příklad. Když je vdaná žena poutána k jinému muži nebo muž k jiné ženě, než je jeho manželka, je toto pouto velice silné. Takový člověk vždy myslí na svého milovaného. Manželka, která vzpomíná na svého milence, stále myslí na setkání s ním; i při vykonávání svých každodenních domácích povinností. Domácí práce dělá dokonce ještě pečlivěji, aby manžel nevytušil její připoutanost k někomu jinému. Podobně bychom měli vždy vzpomínat na největšího milence, Śrī Kṛṣṇu, a zároveň svědomitě plnit své hmotné povinnosti. K tomu je třeba silného láskyplného cítění. Pokud intenzívně pociťujeme lásku k Nejvyššímu Pánu, není pro nás těžké plnit svou povinnost a zároveň na Pána vzpomínat. Tento láskyplný cit však musíme vyvinout. Arjuna například myslel na Kṛṣṇu neustále; byl Kṛṣṇovým stálým společníkem, ale zároveň byl bojovník. Pán Kṛṣṇa mu neradil, aby přestal bojovat a odešel meditovat do lesa. Když mu Kṛṣṇa popisoval systém yogy, Arjuna řekl, že takový postup nedokáže následovat.

arjuna uvāca yo 'yaṁ yogas tvayā proktaḥ sāmyena madhusūdana etasyāhaṁ na paśyāmi cañcalatvāt sthitiṁ sthirām

“Arjuna prohlásil: Ó Madhusūdano, systém yogy, který jsi shrnul, se mi zdá nepraktický a nezvládnutelný, protože mysl stále těká a nevydrží v klidu.” (Bg. 6.33)

Pán však říká:

yoginām api sarveṣāṁ mad-gatenāntarātmanā śraddhāvān bhajate yo māṁ sa me yuktatamo mataḥ

“Ze všech yogīnů je ten, který se ke Mně neustále upíná s velkou vírou a v nitru myslí na Mě a který Mi prokazuje transcendentální láskyplnou službu, se Mnou nejdůvěrněji spojen yogou a stojí ze všech nejvýše. To je Můj názor.” (Bg. 6.47) Ten, kdo vždy myslí na Nejvyššího Pána, je tedy zároveň největší yogī, nejpokročilejší jñānī a nejdokonalejší oddaný. Pán dále říká, že Arjuna se jakožto kṣatriya nemůže zříci boje, ale pokud bude bojovat a pamatovat přitom na Kṛṣṇu, bude na Něho schopen vzpomínat i ve chvíli své smrti. Je však nutné prokazovat transcendentální láskyplnou službu Pánu s postojem naprostého sebeodevzdání.

Ve skutečnosti nejednáme tělem, ale myslí a inteligencí. Jsou-li tedy inteligence a mysl neustále zaměstnány myšlením na Nejvyššího Pána, smysly Mu budou přirozeně také sloužit. Bhagavad-gītā nás učí, jak zcela zaujmout mysl a inteligenci myšlenkami na Pána. Pokud to dokážeme, budeme se moci přemístit do Pánova království. Být zcela zahloubán v myšlenkách na Śrī Kṛṣṇu je umění a zároveň tajemství Bhagavad-gīty.

Moderní člověk vynakládá nesmírné úsilí na to, aby doletěl na Měsíc, ale nevidíme, že by právě tak usiloval o své duchovní povznesení. Jestliže má někdo před sebou padesát let života, měl by tento krátký čas strávit tím, že se bude cvičit ve vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství. To je metoda oddané služby:

śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam

(Śrīmad-Bhāgavatam 7.5.23)

Těchto devět procesů, z nichž nejsnadnější je śravaṇam — naslouchání Bhagavad-gītě od realizované osoby — obrátí člověka k myšlenkám na Nejvyšší Bytost. To ho povede ke vzpomínání na Nejvyššího Pána a umožní mu po opuštění svého těla získat duchovního tělo, ve kterém se bude moci s Nejvyšším Pánem stýkat.

Pán dále říká:

abhyāsa-yoga-yuktena cetasā nānya-gāminā paramaṁ puruṣaṁ divyaṁ yāti pārthānucintayan

“Ten, kdo o Mně medituje jako o Nejvyšší Osobnosti Božství, jehož mysl je neustále pohroužena ve vzpomínkách na Mě a neodbíhá, Mě zaručeně dosáhne, Pārtho.” (Bg. 8.8)

Není to obtížný proces; je však nutné učit se od zkušené osoby. Tad vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — je třeba se obrátit na toho, kdo již tuto metodu praktikuje. Naše mysl neustále těká z jednoho místa na druhé. My se však musíme učit soustředit ji vždy na podobu Nejvyššího Pána, Śrī Kṛṣṇy, či na znění Jeho jména. Mysl je svou přirozeností neklidná a létá z místa na místo, ale může být upřena na zvukovou vibraci “Kṛṣṇa”. Takto je nutné meditovat o paramaṁ puruṣam, Nejvyšším Pánovi, Osobnosti Božství, který sídlí v duchovním království, duchovním nebi, a tak k Němu dospět. Bhagavad-gītā popisuje cesty a prostředky k dosažení konečné realizace a dveře k tomuto poznání jsou otevřené všem. Nikomu není bráněno ve vstupu. K Pánu Kṛṣṇovi mohou myšlením na Něho dospět lidé všech tříd, neboť naslouchat o Něm a myslet na Něho může kdokoliv.

Pán dále říká (Bg. 9.32-33):

māṁ hi pārtha vyapāśritya ye 'pi syuḥ pāpa-yonayaḥ striyo vaiśyās tathā śūdrās te 'pi yānti parāṁ gatim

kiṁ punar brāhmaṇāḥ puṇyā bhaktā rājarṣayas tathā anityam asukhaṁ lokam imaṁ prāpya bhajasva mām

Tímto Pán prohlašuje, že dokonce i obchodník, pokleslá žena, dělník nebo i lidské bytosti na té nejnižší úrovni života mohou dosáhnout Nejvyššího. Není k tomu nutná vysoce vyvinutá inteligence — každý, kdo přijme princip bhakti-yogy a uzná Nejvyššího za summum bonum života, za konečný cíl, se může s Pánem setkat v duchovním nebi. Pokud přijme za své zásady vyhlášené v Bhagavad-gītě, může svůj život dovést k dokonalosti a jednou provždy vyřešit všechny problémy, které jsou s ním spojené. To je podstata celé Bhagavad-gīty.

Závěrem můžeme říci, že Bhagavad-gītā je transcendentální písmo, které je třeba číst velmi pozorně. Gītā-śāstram idaṁ puṇyaṁ yaḥ paṭhet prayataḥ pumān — pokud se někdo náležitě řídí pokyny Bhagavad-gīty, může být osvobozen od všeho strádání a úzkosti. Bhaya-śokādi-varjitaḥ. V tomto životě se zbaví všeho strachu a jeho další život bude duchovní. (Gītā-māhātmya 1)

Je tu i další výhoda:

gītādhyāyana-śīlasya prāṇāyama-parasya ca naiva santi hi pāpāni pūrva-janma-kṛtāni ca

“Čte-li někdo Bhagavad-gītu velice upřímně a se vší vážností, pak na něho milostí Pána nebudou působit reakce za jeho dřívější špatné činy.” (Gītā-māhātmya 2) V poslední části Bhagavad-gīty (18.66) Pán důrazně prohlašuje:

sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣaiṣyāmi mā śucaḥ

“Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně. Já tě osvobodím od všech následků hříšného jednání. Neboj se.” Pán za toho, kdo se Mu odevzdá, přebírá veškerou zodpovědnost a zabezpečuje ho před všemi reakcemi za spáchané hříchy.

maline mocanaṁ puṁsāṁ jala-snānaṁ dine dine sakṛd gītāmṛta-snānaṁ saṁsāra-mala-nāśanam

“Člověk se může denně očišťovat koupelí ve vodě, ale když se byť jen jednou vykoupe v posvátné ganžské vodě Bhagavad-gīty, zcela ho to zbaví špíny hmotného života.” (Gītā-māhātmya 3)

gītā su-gītā kartavyā kim anyaiḥ śāstra-vistaraiḥ yā svayaṁ padmanābhasya mukha-padmād viniḥsṛtā

Jelikož Bhagavad-gītu přednesl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není třeba číst žádná jiná védská písma. Stačí pozorně a pravidelně poslouchat a číst Bhagavad-gītu. V současném věku jsou lidé natolik zabráni do světských činností, že není možné, aby četli veškerou védskou literaturu. Není to však ani nutné. Tato jediná kniha, Bhagavad-gītā, úplně stačí, protože je esencí všech védských písem a zvláště proto, že ji přednesl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. (Gītā-māhātmya 4)

Je řečeno:

bhāratāmṛta-sarvasvaṁ viṣṇu-vaktrād viniḥsṛtam gītā-gaṅgodakaṁ pītvā punar janma na vidyate

“Ten, kdo pije vodu Gangy, dosáhne osvobození — což potom ten, kdo pije nektar Bhagavad-gīty? Bhagavad-gītā je koncentrovaným nektarem Mahābhāraty a pronesl ji samotný Pán Kṛṣṇa, původní Viṣṇu.” (Gītā-māhātmya 5) Bhagavad-gītā přichází z úst Nejvyšší Osobnosti Božství a Ganga vyvěrá z lotosových nohou Pána. Mezi ústy a nohama Nejvyššího Pána není samozřejmě žádný rozdíl, ale nezaujatým zkoumáním zjistíme, že Bhagavad-gītā je dokonce ještě důležitější než voda Gangy.

sarvopaniṣado gāvo dogdhā gopāla-nandanaḥ pārtho vatsaḥ su-dhīr bhoktā dugdhaṁ gītāmṛtaṁ mahat

“Tato Gītopaniṣada — Bhagavad-gītā, esence všech Upaniṣad — je jako kráva a Pán Kṛṣṇa, jenž je proslulý jako pasáček, ji dojí. Arjuna je jako telátko a nektarové mléko Bhagavad-gīty je nápojem velkých učenců a čistých oddaných.” (Gītā-māhātmya 6)

ekaṁ śāstraṁ devakī-putra-gītam eko devo devakī-putra eva eko mantras tasya nāmāni yāni karmāpy ekaṁ tasya devasya sevā

(Gītā-māhātmya 7)

Svět se musí z Bhagavad-gīty poučit. Ekaṁ śāstraṁ devakī-putra-gītam, nechť je tedy jedno společné písmo pro celý svět: Bhagavad-gītā. Eko devo devakī-putra eva — nechť je jeden Bůh pro celý svět: Śrī Kṛṣṇa. Eko mantras tasya nāmāni yāni — a jedna mantra, jedna modlitba, zpívání Jeho jména: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Karmāpy ekaṁ tasya devasya sevā — a nechť existuje jen jedna činnost: služba Nejvyšší Osobnosti Božství. Učednická posloupnost

Evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ. (Bhagavad-gītā 4.2) Bhagavad-gītā taková, jaká je, se k nám dostává prostřednictvím této učednické posloupnosti:

1. Kṛṣṇa 2. Brahmā 3. Nārada 4. Vyāsa 5. Madhva 6. Padmanābha 7. Nṛhari 8. Mādhava 9. Akṣobhya 10. Jaya Tīrtha 11. Jñānasindhu 12. Dayānidhi 13. Vidyānidhi 14. Rājendra 15. Jayadharma 16. Puruṣottama 17. Brahmaṇya Tīrtha 18. Vyāsa Tīrtha 19. Lakṣmīpati 20. Mādhavendra Purī 21. Īśvara Purī, (Nityānanda, Advaita) 22. Pán Caitanya 23. Rūpa, (Svarūpa, Sanātana) 24. Raghunātha, Jīva 25. Kṛṣṇadāsa 26. Narottama 27. Viśvanātha 28. (Baladeva), Jagannātha 29. Bhaktivinoda 30. Gaurakiśora 31. Bhaktisiddhānta Sarasvatī 32. A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda


Go-previous.png Předmluva - KAPITOLA PRVNÍ: Pozorování vojsk na Kuruovském bitevním poli Go-next.png