CS/BG 10.4-5
VERŠE 4-5
- बुद्धिर्ज्ञानमसम्मोहः क्षमा सत्यं दमः शमः ।
- सुखं दुःखं भवोऽभावो भयं चाभयमेव च ॥४॥
- अहिंसा समता तुष्टिस्तपो दानं यशोऽयशः ।
- भवन्ति भावा भूतानां मत्त एव पृथग्विधाः ॥५॥
- buddhir jñānam asammohaḥ
- kṣamā satyaṁ damaḥ śamaḥ
- sukhaṁ duḥkhaṁ bhavo 'bhāvo
- bhayaṁ cābhayam eva ca
- ahiṁsā samatā tuṣṭis
- tapo dānaṁ yaśo 'yaśaḥ
- bhavanti bhāvā bhūtānāṁ
- matta eva pṛthag-vidhāḥ
Překlad slovo od slova
buddhiḥ — inteligence; jñānam — poznání; asammohaḥ — oproštěnost od pochyb; kṣamā — schopnost odpouštět; satyam — věrnost pravdě; damaḥ — ovládání smyslů; śamaḥ — ovládání mysli; sukham — štěstí; duḥkham — neštěstí; bhavaḥ — zrození; abhāvaḥ — smrt; bhayam — strach; ca — také; abhayam — nepřítomnost strachu; eva — také; ca — a; ahiṁsā — nenásilí; samatā — vyrovnanost; tuṣṭiḥ — spokojenost; tapaḥ — askeze; dānam — dobročinnost; yaśaḥ — sláva; ayaśaḥ — hanba; bhavanti — pocházejí; bhāvāḥ — povahy; bhūtānām — živých bytostí; mattaḥ — ode Mě; eva — jistě; pṛthak-vidhāḥ — různě uspořádané.
Překlad
Inteligenci, poznání, oproštěnost od pochyb a klamu, schopnost odpouštět, věrnost pravdě, ovládání smyslů, ovládání mysli, štěstí a neštěstí, zrození, smrt, strach, nepřítomnost strachu, nenásilí, vyrovnanost, spokojenost, askezi, dobročinnost, slávu a hanbu, tyto různé stavy živých bytostí nestvořil nikdo jiný než Já sám.
Význam
Všechny takovéto stavy živých bytostí — ať už dobré nebo špatné — stvořil Kṛṣṇa a zde jsou uvedeny. Inteligence je schopnost analyzovat vše ve správném světle, a poznání znamená chápat, co je duše a co hmota. Obyčejné univerzitní poznání se týká pouze hmoty a to se zde za poznání neuznává. Mít poznání znamená znát rozdíl mezi duší a hmotou. V moderním vzdělávání chybí poznatky o duši — věnuje se tam pozornost pouze hmotným prvkům a potřebám těla. Akademické poznání je proto neúplné. Oproštění od pochyb a klamu (asammoha) může dosáhnout ten, kdo není nerozhodný a chápe transcendentální filozofii. Jedná pomalu ale jistě — to naznačuje, že bude prostý zmatenosti. Nic se nemá přijímat slepě; vše musíme nejprve pozorně zvážit. Je třeba se učit toleranci a odpouštění (kṣamā) — měli bychom být snášenliví a promíjet zanedbatelné přestupky druhých. Věrnost pravdě (satyam) znamená, že fakta se mají předkládat, jak jsou — bez překrucování, ku prospěchu ostatních. Společenská pravidla učí, že pravda se má říkat jedině tehdy, když je druhým příjemná. To však není věrnost pravdě. Pravdu je třeba říkat nepokrytě, aby druzí pochopili pravý stav věcí. Pokud někdo krade a lidé jsou varováni, že je zloděj, je to pravda. I když je někdy nepříjemná, není správné ji zamlčovat. Věrnost pravdě znamená předkládat fakta tak, jak jsou, druhým ku prospěchu. Ovládáním smyslů (damaḥ) se rozumí, že se nemají používat k nadbytečnému osobnímu požitku. Není zakázáno uspokojovat jejich skutečné potřeby, ale smyslový požitek, který není nutný, škodí duchovnímu pokroku. Proto se smysly nemají používat zbytečně. Stejně tak je třeba nenechávat mysl, aby se zabývala zbytečnými myšlenkami. Toto ovládání se nazývá śama. Není správné trávit čas přemýšlením, jak vydělat peníze. Tím se zneužívá schopnost myslet. Mysl se má používat k pochopení toho, co je hlavní potřebou lidských bytostí, a to má být autoritativně předloženo. Schopnost myslet je třeba rozvíjet ve styku s osobami, které jsou autoritami na učení písem, se světci a duchovními učiteli. Radost či štěstí (sukham) spočívá v tom, co je příznivé rozvoji duchovního poznání, vědomí Kṛṣṇy. A bolest či neštěstí (duḥkham) spočívá v tom, co je nepříznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Vše příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy je třeba přijmout a vše nepříznivé odmítnout. Zrození (bhava) se vztahuje k tělu. Duše se nerodí ani neumírá — to jsme si vyjasnili na začátku Bhagavad-gīty; zrození a smrt se týkají vtělení živé bytosti v hmotném světě. Strach (bhayam) spočívá ve starostech o budoucnost. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, strach nemá, protože jeho jednání mu zaručuje návrat do duchovního nebe — zpátky domů, zpátky k Bohu. Čeká ho tedy slibná budoucnost. Jiní však svou budoucnost neznají. Nevědí nic o příštím životě; neustále je tedy svírá úzkost. Nejlepším způsobem, jak se zbavit úzkosti, je poznat Kṛṣṇu a mít vždy vědomí Kṛṣṇy. Tak budeme prosti veškerého strachu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt — příčinou strachu je naše pohrouženost do matoucí energie. Ti, kdo jsou od vlivu matoucí energie osvobozeni, přesvědčeni o tom, že nejsou hmotným tělem, nýbrž duchovními částmi Nejvyššího, a zaměstnávají se proto transcendentální službou Jemu, se však nemají čeho bát. Jejich budoucnost je příznivá. Strach je příznačný pro ty, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy, a naopak jedině ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je strachu zbaven (abhayam). Nenásilí (ahiṁsā) znamená nedělat nic, co by způsobilo druhým utrpení či zmatenost. Hmotné činnosti propagované tolika politiky, sociology, filantropy a podobnými lidmi nepřinášejí příliš dobré výsledky, protože těmto lidem chybí transcendentální pohled; nevědí, co lidské společnosti skutečně přináší prospěch. Ahiṁsou se rozumí, že se lidem má dostávat takové výchovy, aby mohli dokonale použít svého lidského těla, které má sloužit zájmu duchovní realizace. Všechna hnutí a úřady, které nepomáhají dosáhnout tohoto cíle, se tedy dopouštějí násilí. Nenásilí je to, co lidi přibližuje k budoucímu duchovnímu štěstí. Vyrovnanost (samatā) je stav, kdy je živá bytost prostá ulpívání a odporu. Být příliš připoutaný nebo příliš odpoutaný není nejlepší. K hmotnému světu se je třeba stavět jak bez připoutanosti, tak bez averze. Je třeba přijmout to, co je příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy, a zavrhnout to, co je nepříznivé. To se nazývá samatā, vyrovnanost. Ten, kdo si je Kṛṣṇy stále vědom, nemá, co by zavrhoval nebo přijímal z jiných důvodů, než z hlediska užitečnosti pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. Spokojenost (tuṣṭi) znamená neusilovat zbytečnými činnostmi o získávání stále více hmotných statků. Každý by se měl spokojit s tím, co dostává milostí Nejvyššího Pána — to je skutečná spokojenost. Tapas značí askezi a ve Vedách je v tomto ohledu mnoho usměrňujících pravidel, například to, že člověk má vstávat brzy ráno a poté se vykoupat. Někdy je velmi těžké brzy ráno vstávat, ale veškeré takto dobrovolně snášené nepohodlí je prospěšné a nazývá se askeze. Dále je stanoveno se některé dny v měsíci postit. Člověk možná netíhne k zachovávání těchto půstů, ale na základě svého odhodlání dosahovat pokroku ve vědeckém rozvoji vědomí Kṛṣṇy by se měl rozhodnout doporučené nepohodlí snášet. Neměl by se však postit tehdy, když je to zbytečné či v rozporu s védskými pokyny. Nikdo se nemá postit z politických důvodů. Bhagavad-gītā učí, že takový půst patří ke kvalitě nevědomosti, a cokoliv se dělá pod vlivem nevědomosti nebo vášně, nevede k duchovnímu pokroku. Zato vše, co je vykonáno na úrovni kvality dobra, živou bytost pozvedne, a půst podle védských pokynů ji obohacuje duchovním poznáním. Co se týče dobročinnosti (dāna), člověk má věnovat polovinu svého výdělku na nějakou dobrou věc. Co je taková správná věc? Cokoliv, co je spojené s vědomím Kṛṣṇy. To je nejen dobrá, ale ta nejlepší věc. Jelikož je dobrý Kṛṣṇa, jsou dobré i věci s Ním spojené. Milodary se proto mají dávat těm, kdo jednají vědomi si Kṛṣṇy. Ve védské literatuře je stanoveno dávat milodary brāhmaṇům. To se dodnes dělá, i když bohužel ne příliš přesně podle védských pokynů. Proč je třeba dávat milodary brāhmaṇům? Protože se věnují rozvíjení vyššího, duchovního poznání. Brāhmaṇa má celý svůj život zasvětit poznávání Brahmanu. Brahma jānātīti brāhmaṇaḥ — ten, kdo zná Brahman, je nazýván brāhmaṇa. Milodary se tedy věnují brāhmaṇům, jelikož jsou neustále zaměstnáni vyšší, duchovní službou a nemají čas si vydělávat na živobytí. Vedy rovněž uvádějí, že milodary má dostávat také sannyāsī — ten, kdo přijal stav odříkání. Sannyāsīni nechodí žebrat od domu k domu kvůli penězům. Navštěvují hospodáře proto, aby je probudili z nevědomosti. Hospodáři se věnují rodinným záležitostem a zapomínají na skutečný smysl života, probudit své vědomí Kṛṣṇy — a proto je starostí sannyāsīnů chodit k nim jako žebrající a k vědomí Kṛṣṇy je povzbuzovat. Ve Vedách stojí, že člověk má procitnout a dosáhnout toho, co se od něho v lidské podobě očekává. Sannyāsīni rozdávají toto poznání i předepsanou metodu, a proto se mají milodary dávat jim, brāhmaṇům a na jakoukoliv další správnou věc; ne ve prospěch nejrůznějších vrtochů. Slávu (yaśas) je třeba chápat podle definice Pána Caitanyi — ten řekl, že člověk je slavný tehdy, když je o něm známo, že je velký oddaný. Tak vypadá skutečná sláva. Pokud někdo dosáhl velkého pokroku v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a je to o něm známo, je doopravdy slavný. Ten, kdo takto slavný není, je naopak neblaze proslulý. Všechny tyto rysy jsou projeveny v celém vesmíru, v lidské společnosti a ve společnosti polobohů. Na jiných planetách je mnoho lidských forem života a tyto aspekty lze najít i tam. Všechny je vytváří Kṛṣṇa, ale každý, kdo usiluje o pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, je vyvíjí sám ve svém nitru. Ten, kdo prokazuje oddanou službu Nejvyššímu Pánu, vyvíjí Jeho řízením všechny dobré vlastnosti. Kṛṣṇa je původem všeho — dobrého i špatného. V tomto hmotném světě se nemůže samo projevit něco, co by nebylo u Kṛṣṇy. To je skutečné poznání — i když víme, že věci mají různou hodnotu a funkci, měli bychom si uvědomit, že vše pochází od Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána.