CS/BG 5.2
VERŠ 2
- श्रीभगवानुवाच ।
- संन्यासः कर्मयोगश्च निःश्रेयसकरावुभौ ।
- तयोस्तु कर्मसंन्यासात्कर्मयोगो विशिष्यते ॥२॥
- śrī-bhagavān uvāca
- sannyāsaḥ karma-yogaś ca
- niḥśreyasa-karāv ubhau
- tayos tu karma-sannyāsāt
- karma-yogo viśiṣyate
Překlad slovo od slova
śrī-bhagavān uvāca — Pán, Osobnost Božství, řekl; sannyāsaḥ — zříkání se činů; karma-yogaḥ — jednání s oddaností; ca — také; niḥśreyasa-karau — vedoucí na cestu osvobození; ubhau — obojí; tayoḥ — z těch dvou; tu — ale; karma-sannyāsāt — ve srovnání s odřeknutím plodonosné práce; karma-yogaḥ — jednání s oddaností; viśiṣyate — je lepší.
Překlad
Pán, Osobnost Božství, odpověděl: Jak zříkání se činů, tak jednání s oddaností vedou k osvobození. Činnost formou oddané služby je však lepší než zřeknutí se práce.
Význam
Činnosti zaměřené na plody (s cílem získat smyslový požitek) jsou příčinou hmotného otroctví. Dokud se někdo věnuje činnostem, které mají zajistit větší pohodlí pro tělo, je jisté, že se bude převtělovat do různých druhů těl a tak setrvávat v poutech hmoty věčně. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.4-6) to dokládá takto:
nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma yad indriya-prītaya āpṛṇoti na sādhu manye yata ātmano 'yam asann api kleśa-da āsa dehaḥ
parābhavas tāvad abodha-jāto yāvan na jijñāsata ātma-tattvam yāvat kriyās tāvad idaṁ mano vai karmātmakaṁ yena śarīra-bandhaḥ
evaṁ manaḥ karma-vaśaṁ prayuṅkte avidyayātmany upadhīyamāne prītir na yāvan mayi vāsudeve na mucyate deha-yogena tāvat
“Lidé se jako blázni honí za smyslovým požitkem a nevědí, že jejich nynější tělo, které je plné utrpení, je výsledkem jejich dřívějších činností s vidinou plodů. I když je dočasné, je stálou příčinou mnoha potíží. Proto není dobré jednat s cílem smyslového požitku. Dokud se živá bytost nezačne dotazovat na svou skutečnou totožnost, je její život neúspěšný. Dokud nepochopí, kdo opravdu je, musí pracovat pro plody své práce, kterými se snaží uspokojit smysly, a dokud je stržena vědomím uspokojování smyslů, musí se převtělovat z jednoho těla do druhého. I když je mysl pohroužena do plodonosného jednání a ovlivněna nevědomostí, osoba musí vyvinout lásku k oddané službě Vāsudevovi. Jedině pak má možnost vyprostit se z pout hmoty.”
Jñāna (neboli poznání, že nejsme hmotné tělo, ale duše) proto k osvobození nestačí. Je třeba jednat jako duše; jinak nelze z hmotného otroctví uniknout. Jednání s vědomím Kṛṣṇy ovšem není jednání na plodonosné úrovni. Činnosti prováděné s vědomím Kṛṣṇy přinášejí duchovní pokrok, protože se zakládají na skutečném a úplném poznání. Pouhé zřeknutí se plodonosných činností, které je prosté vědomí Kṛṣṇy, ve skutečnosti neočistí srdce podmíněné duše. A dokud nemá očištěné srdce, musí jednat s vidinou plodů. Pokud však jedná vědoma si Kṛṣṇy, automaticky jí to pomůže uniknout následkům plodonosného jednání, a tak nemusí sestupovat na hmotnou úroveň. Jednání s vědomím Kṛṣṇy tedy stojí výše než odříkání, při kterém neustále hrozí poklesnutí. Odříkání bez vědomí Kṛṣṇy je neúplné. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém díle Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.256):
prāpañcikatayā buddhyā hari-sambandhi-vastunaḥ mumukṣubhiḥ parityāgo vairāgyaṁ phalgu kathyate
“Zříkají-li se lidé usilující o osvobození věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, jelikož je považují za hmotné, pak se jejich odříkání nazývá neúplné.” Odříkání je úplné tehdy, když ho provází poznání, že vše, co existuje, patří Pánu a nikdo by nic neměl prohlašovat za své. Každý musí pochopit, že ve skutečnosti nikomu nic nepatří. Kde potom připadá v úvahu odříkání? Neustále na úrovni zříkání se je ten, kdo ví, že všechno je Kṛṣṇovo vlastnictví. Jelikož vše patří Kṛṣṇovi, má být vše zapojeno do služby Jemu. Tento dokonalý způsob jednání s vědomím Kṛṣṇy je mnohem lepší než sebevětší nepřirozené odříkání sannyāsīna māyāvādské školy.