CS/BG 13.8-12
VERŠ 8-12
- अमानित्वमदम्भित्वमहिंसा क्षान्तिरार्जवम् ।
- आचार्योपासनं शौचं स्थैर्यमात्मविनिग्रहः ॥८॥
- इन्द्रियार्थेषु वैराग्यमनहंकार एव च ।
- जन्ममृत्युजराव्याधिदुःखदोषानुदर्शनम् ॥९॥
- असक्तिरनभिष्वङ्गः पुत्रदारगृहादिषु ।
- नित्यं च समचित्तत्वमिष्टानिष्टोपपत्तिषु ॥१०॥
- मयि चानन्ययोगेन भक्तिरव्यभिचारिणी ।
- विविक्तदेशसेवित्वमरतिर्जनसंसदि ॥११॥
- अध्यात्मज्ञाननित्यत्वं तत्त्वज्ञानार्थदर्शनम् ।
- एतज्ज्ञानमिति प्रोक्तमज्ञानं यदतोऽन्यथा ॥१२॥
- amānitvam adambhitvam
- ahiṁsā kṣāntir ārjavam
- ācāryopāsanaṁ śaucaṁ
- sthairyam ātma-vinigrahaḥ
- indriyārtheṣu vairāgyam
- anahaṅkāra eva ca
- janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-
- duḥkha-doṣānudarśanam
- asaktir anabhiṣvaṅgaḥ
- putra-dāra-gṛhādiṣu
- nityaṁ ca sama-cittatvam
- iṣṭāniṣṭopapattiṣu
- mayi cānanya-yogena
- bhaktir avyabhicāriṇī
- vivikta-deśa-sevitvam
- aratir jana-saṁsadi
- adhyātma-jñāna-nityatvaṁ
- tattva-jñānārtha-darśanam
- etaj jñānam iti proktam
- ajñānaṁ yad ato 'nyathā
Překlad slovo od slova
amānitvam — pokora; adambhitvam — skromnost; ahiṁsā — nenásilí; kṣāntiḥ — snášenlivost; ārjavam — přímost; ācārya-upāsanam — obracení se na pravého duchovního učitele; śaucam — čistota; sthairyam — stálost; ātma-vinigrahaḥ — sebeovládání; indriya-artheṣu — co se týče smyslů; vairāgyam — odříkání; anahaṅkāraḥ — oproštěnost od falešného ega; eva — jistě; ca — také; janma — zrození; mṛtyu — smrti; jarā — stáří; vyādhi — a nemoci; duḥkha — neštěstí; doṣa — chyba; anudarśanam — pozorování; asaktiḥ — neulpívání; anabhiṣvaṅgaḥ — zůstávání bez svazku; putra — syna; dāra — manželky; gṛha-ādiṣu — domova atd; nityam — stálá; ca — a; sama-cittatvam — vyrovnanost; iṣṭa — žádoucí; aniṣṭa — nežádoucí; upapattiṣu — při získání; mayi — Mně; ca — rovněž; ananya-yogena — skrze čistou oddanou službu; bhaktiḥ — oddanost; avyabhicāriṇī — nenarušená; vivikta — k odlehlým; deśa — místům; sevitvam — tíhnutí; aratiḥ — nepřipoutanost; jana-saṁsadi — k masám lidí; adhyātma — týkající se vlastního já; jñāna — v poznání; nityatvam — stálost; tattva-jñāna — poznání pravdy; artha — s cílem; darśanam — filozofie; etat — to vše; jñānam — poznání; iti — takto; proktam — prohlášeno; ajñānam — nevědomost; yat — to, co; ataḥ — než toto; anyathā — jiné.
Překlad
Pokora, skromnost, nenásilí, snášenlivost, přímost, obracení se na pravého duchovního učitele, čistota, stálost, sebeovládání, zříkání se objektů smyslového požitku, oproštěnost od falešného ega, chápání špatnosti zrození, smrti, stáří a nemoci, neulpívání, nezapletenost s dětmi, manželkou, domovem a ostatními věcmi, vyrovnanost mysli za příjemných i nepříjemných událostí, trvalá a ryzí oddanost Mně, tíhnutí k životu v ústraní, neulpívání na masách lidí, uznávání důležitosti seberealizace a filozofické hledání Absolutní Pravdy — to vše prohlašuji za poznání. Všechno ostatní je naopak nevědomost.
Význam
Méně inteligentní lidé někdy mylně považují tyto zásady vedoucí k poznání za projev vzájemného působení prvků pole. Toto je však ve skutečnosti pravý proces dosažení poznání. Ten, kdo přijme tyto zásady za směrodatné, může přistoupit k Absolutní Pravdě. Nejsou projevem interakce dvaceti čtyř prvků — jedná se o způsob, kterým se lze vymanit ze styku s těmito prvky. Vtělená duše je uvězněna v těle, což je pokryv z dvaceti čtyř prvků, a zde popsané zásady poznání umožňují osvobodit se od něho. Nejdůležitější ze všech zásad je uvedena v prvním řádku jedenáctého verše: mayi cānanya-yogena bhaktir avyabhicāriṇī, cesta poznání vede k čisté oddané službě Pánu. Pokud tedy živá bytost nepřikročí či není schopna přikročit k transcendentální službě Pánu, nemá zbývajících devatenáct aspektů žádnou zvláštní hodnotu. Začne-li však rozvíjet oddanou službu s úplným vědomím Kṛṣṇy, zbývajících devatenáct aspektů se u ní samočinně vyvine. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.18.12) stojí: yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ. U toho, kdo dospěl na úroveň oddané služby, se vyvinou všechny dobré vlastnosti, které náleží k poznání. Přijetí duchovního učitele, uvedené v osmém verši, je nanejvýš důležité — i pro toho, kdo přijal oddanou službu za svou. Transcendentální život začíná právě přijetím kvalifikovaného duchovního učitele. Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, zde jasně říká, že tato cesta poznání je tou pravou cestou. Jakékoliv jiné, vymyšlené věci jsou nesmysly.
Jednotlivé aspekty poznání, které je zde nastíněno, můžeme rozebrat následovně. Pokora znamená, že nedychtíme po uspokojení plynoucím z projevované úcty. Hmotné pojetí života v nás vyvolává velkou touhu po uznání, ale pro člověka vyznačujícího se dokonalým poznáním — který ví, že není toto tělo — je cokoliv týkající se těla bezcenné; to platí pro úctu i pohanu. Za tímto hmotným klamem by se nikdo neměl honit. Lidé dychtí po tom, aby byli slavní pro svou víru, a proto někdy vidíme, že člověk nechápající náboženské zásady se stane členem nějaké náboženské organizace, která se ve skutečnosti neřídí náboženskými zásadami, a potom se chce všude vydávat za náboženského mravokárce. Každý by si měl ověřit, jak je na tom se skutečným pokrokem v duchovní vědě. To může posoudit podle uvedených aspektů.
Nenásilí je obvykle chápáno jako nezabíjení či neubližování tělu, ale jeho skutečný význam je nepřivádět druhé do neštěstí. Lidé jsou drženi nevědomostí v pasti hmotného pojetí života a neustále zakoušejí hmotné utrpení. Pokud se je tedy nesnažíme pozvednout na úrovneň duchovního poznání, dopouštíme se násilí. Měli bychom se co nejvíce snažit rozdávat všem skutečné poznání, aby se poučili a mohli uniknout z hmotného zajetí. To je nenásilí.
Snášenlivost znamená naučit se snášet urážky a potupu. Pokud někdo rozvíjí duchovní poznání, druzí ho budou urážet a hanět. S tím se musí počítat, protože taková je povaha hmotné přírody. Dokonce i chlapec jako Prahlāda, kterému bylo teprve pět let a který v tomto věku již rozvíjel duchovní poznání, byl v nebezpečí, když se jeho otec stavěl proti jeho oddanosti. Snažil se svého syna mnoha způsoby zabít, ale Prahlāda ho toleroval. Pokroku v duchovním poznání může stát v cestě mnoho překážek, ale my bychom měli být snášenliví a s rozhodností pokračovat.
Přímost znamená, že člověk nemá jednat diplomaticky a má být tak přímočarý, že dokáže vyjevit pravdu i nepříteli. Přijetí pravého duchovního učitele je nezbytné, protože bez jeho pokynů nelze dosahovat pokroku v duchovní vědě. Na duchovního učitele se je třeba obracet se vší pokorou a prokazovat mu veškeré služby, aby pak svému žákovi milostivě požehnal. Duchovní učitel je zástupcem Kṛṣṇy, a když tedy dá svému žákovi požehnání, žák dosáhne okamžitého pokroku i bez dodržování všech usměrňujících pravidel. Pro toho, kdo bezvýhradně slouží duchovnímu učiteli, budou tato pravidla lehčí.
Čistota je pro pokrok v duchovním životě nezbytná. Je dvojího druhu: vnější a vnitřní. Vnější čistoty dosahujeme koupelí, ale abychom byli čistí i uvnitř, musíme neustále myslet na Kṛṣṇu a zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Tento proces očišťuje mysl od nánosů prachu v podobě dřívější karmy.
Stálost znamená být velice odhodlaný dosahovat pokroku v duchovním životě. Bez takové rozhodnosti nemůže nikdo znatelně pokročit. Sebeovládáním se rozumí, že se nemá přijímat nic, co by škodilo duchovnímu růstu. Je třeba se naučit odmítat vše, co by bylo překážkou na duchovní cestě. To je skutečné odříkání. Smysly jsou tak mocné, že se neustále domáhají uspokojení. Jejich nepotřebným požadavkům však nemáme posluhovat. Smysly se mají uspokojovat jen do té míry, aby tělo zůstalo zdatné a jeho vlastník mohl díky tomu plnit povinnosti spojené s pokrokem v duchovním životě. Nejdůležitějším a nejhůře ovladatelným smyslem je jazyk. Dokážeme-li ho ovládat, je možné ovládat i zbývající smysly. Činností jazyka je ochutnávání jídla a vytváření zvuků. Systematickým usměrňováním je tedy tedy třeba zajistit, aby jazyk vždy ochutnával zbytky jídel obětovaných Kṛṣṇovi a zpíval Hare Kṛṣṇa. Očím bychom neměli dovolit dívat se na něco jiného než na překrásnou podobu Kṛṣṇy. Tím je ovládneme. Uši zase mají naslouchat o Kṛṣṇovi a nos vonět ke květům, jež byly Kṛṣṇovi obětovány. Toto je proces oddané služby a je zřejmé, že Bhagavad-gītā nepopisuje nic jiného než vědu o této oddané službě, která je hlavním a jediným cílem. Neinteligentní autoři komentářů ke Gītě se snaží odvést mysl čtenáře k jiným tématům, ale Bhagavad-gītā ve skutečnosti nemá žádné jiné téma než oddanou službu.
Falešným egem se rozumí považovat tělo za sebe samotného. Každý dospěje ke svému skutečnému egu, když pochopí, že není tělem, ale duší. Ego zůstává — zavrženo je pouze falešné ego, nikoliv skutečné. Ve védských písmech (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 1.4.10) stojí: ahaṁ brahmāsmi—“Jsem Brahman, jsem duchovní bytost.” Toto “já jsem”, vědomí vlastního já, existuje i ve stavu seberealizace, na úrovni osvobození. Vědomí “já jsem” je ego, ale když se vztahuje na tělo, jež je nepravé, je to falešné ego. Skutečné ego je vědomí vlastního já týkající se pravé existence. Jistí filozofové prohlašují, že bychom se měli svého ega vzdát. To však není možné, protože ego je naše totožnost. Tím, čeho je třeba se vzdát, je mylné ztotožňování se s tělem.
Měli bychom se snažit pochopit, jaké utrpení představuje zrození, smrt, stáří a nemoc. Zrození líčí různé védské spisy. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je velmi názorně popsán svět nenarozeného, pobyt dítěte v lůně matky, jeho utrpení a tak dále. Každý by si měl plně uvědomit, že zrození je bolestná událost. Jelikož zapomínáme, kolik utrpení jsme zažili v matčině lůně, nesnažíme se problém koloběhu zrození a smrti nijak vyřešit. I umírání doprovází mnoho bolestí, které jsou rovněž popsány v autoritativních písmech. O těchto věcech je třeba hovořit. S nemocí a stářím má každý praktické zkušenosti. Nikdo nechce být nemocný a nikdo nechce zestárnout, ale není možné se tomu vyhnout. Dokud nevezmeme v úvahu bolesti zrození, smrti, stáří a nemoci a nebudeme tak mít na hmotný život pesimistický pohled, bude nám chybět podnět k duchovnímu pokroku.
Neulpívání na dětech, ženě a domově neznamená k nim nic necítit. Náklonnost k nim je přirozená. Pokud ale nemají kladný postoj k duchovnímu pokroku, nemá se na nich lpět. Nejlepší cestou k vytvoření příjemného domova je vědomí Kṛṣṇy. Je-li si někdo plně vědom Kṛṣṇy, může mít šťastný domov — proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy je zcela snadný: stačí zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, jíst zbytky jídla obětovaného Kṛṣṇovi, vést rozhovory o tématech knih, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, a uctívat Božstva. Tyto čtyři činnosti nás naplní štěstím. Tímto způsobem by měl každý vychovávat svou rodinu. Všichni se mohou každé ráno a večer posadit a společně zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Ten, kdo se věnuje těmto čtyřem činnostem a takto uzpůsobí svůj rodinný život, aby rozvinul vědomí Kṛṣṇy, nemusí měnit svůj současný stav za život v odříkání. Pokud však jeho rodinný život neprospívá duchovnímu růstu, měl by se ho zříci. Musíme stejně jako Arjuna obětovat všechno tomu, abychom opravdu poznali Kṛṣṇu a sloužili Mu. Arjuna nechtěl zabít své příbuzné, ale když pochopil, že mu brání v porozumění Kṛṣṇovi, rozhodl se jednat podle Kṛṣṇova pokynu, bojoval s nimi a zabil je. V každém případě je třeba být odpoutaný od štěstí a neštěstí rodinného života, protože v tomto světě nelze být nikdy dokonale šťastný ani dokonale nešťastný.
Štěstí a neštěstí jsou průvodními jevy hmotného života. Je nutné se je naučit snášet, jak doporučuje Bhagavad-gītā. Budou se objevovat a mizet neustále, čemuž nelze zabránit, a proto je třeba se odpoutat od hmotného života a tak být v obou případech vyrovnaný. Obvykle jsme šťastní, když získáme něco žádoucího, a z nežádoucích věcí jsme nešťastní. Nic z toho nás však nebude vzrušovat, budeme-li na duchovní úrovni. Abychom jí dosáhli, musíme vykonávat nepřerušovanou oddanou službu, bez odchýlení. Ta spočívá v devíti činnostech — opěvování, naslouchání, uctívání, klanění se a tak dále — které líčí poslední verš deváté kapitoly. Tento proces je třeba následovat.
Ten, kdo přivykne duchovnímu způsobu života, se přirozeně nechce stýkat s materialisty. To se mu naprosto příčí. Každý může posoudit svou úroveň podle toho, jak velký má zájem žít v ústraní, bez nežádoucí společnosti. Oddaný přirozeně nemá zálibu ve zbytečných hrách, návštěvách kin nebo společenských setkáních, protože ví, že je to pouhá ztráta času. Mnozí badatelé a filozofové studují pohlavní život a další témata, ale podle Bhagavad-gīty nemají tato bádání a filozofické spekulace žádnou cenu — jsou víceméně nesmyslné. Bhagavad-gīta doporučuje pomocí filozofického uvažování zkoumat povahu duše. Cílem bádání má být poznání vlastního já.
Co se týče seberealizace, zde je jasně řečeno, že její zvláště praktickou metodou je bhakti-yoga. Jakmile mluvíme o oddanosti, nutně musíme uvažovat o vztahu mezi Nadduší a individuální duší. Individuální duše a Nadduše nemohou být totožné, alespoň ne v pojetí bhakti, oddanosti. Jasně se uvádí, že služba individuální duše Nejvyšší Duši je věčná, nityam. Bhakti neboli oddaná služba je tedy věčná. V tomto filozofickém přesvědčení má být každý utvrzen.
Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) je vysvětlení — vadanti tat tattva-vidas tattvaṁ yaj jñānam advayam. “Ti, kdo skutečně znají Absolutní Pravdu, vědí, že Nejvyšší Já je vnímáno ve třech stupních — jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān.” Bhagavān je v realizaci Absolutní Pravdy vrcholem. Proto je třeba dosáhnout této úrovně porozumění Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a následně Mu začít prokazovat oddanou službu. To je dokonalost poznání.
Tento proces, který začíná pokorou a vrcholí poznáním Nejvyšší Pravdy, Absolutní Osobnosti Božství, je jako schodiště začínající v přízemí a vedoucí až do nejvyššího patra. Na schodišti je mnoho lidí, kteří vyšli do prvního, druhého nebo třetího patra, ale dokud člověk není v nejvyšším patře — kterým je poznání Kṛṣṇy — nachází se na nižší úrovni poznání. Pokud chce někdo dosahovat pokroku v duchovním poznání a zároveň soupeřit s Bohem, jeho snaha bude marná. Je jasně řečeno, že bez pokory není možné dosáhnout skutečného porozumění. Považovat se za Boha je největší projev pýchy. Živá bytost neustále dostává rány od striktních zákonů hmotné přírody, a přesto si následkem nevědomosti myslí: “Jsem Bůh.” Proto je amānitva neboli pokora začátkem poznání. Je třeba být pokorný a vědět o své podřízenosti Svrchovanému Pánu. Kvůli své vzpouře proti Němu je živá bytost podřízena hmotné přírodě. Tuto pravdu by měl každý znát a být o ní přesvědčen.