CS/BG 5

Bhagavad-gītā taková, jaká je - KAPITOLA PÁTÁ: Karma-yoga — jednání s vědomím Kṛṣṇy

KAPITOLA ČTVRTÁ - KAPITOLA ŠESTÁ

Prabhupádovy výklady můžete vidět kliknutím na link verše

VERŠ 5.1: Arjuna pravil: Ó Kṛṣṇo, nejprve mě žádáš, abych se zřekl všech činů, a potom mi zase doporučuješ jednat s oddaností. Řekni mi prosím s konečnou platností: Co je prospěšnější?

VERŠ 5.2: Pán, Osobnost Božství, odpověděl: Jak zříkání se činů, tak jednání s oddaností vedou k osvobození. Činnost formou oddané služby je však lepší než zřeknutí se práce.

VERŠ 5.3: Ó Arjuno, válečníku mocných paží! Každý, kdo k plodům svých činů nechová nenávist ani po nich netouží, je známý coby ten, kdo se vždy zříká. Taková osoba, nedotčená protiklady, snadno překonává hmotné otroctví a je naprosto osvobozená.

VERŠ 5.4: Jedině nevědomí tvrdí, že oddaná služba (karma-yoga) se liší od zkoumání hmotného světa (sāṅkhya). Skutečně učení říkají, že ten, kdo se správně vydá po jedné z těchto cest, dosáhne výsledků obou.

VERŠ 5.5: Ten, kdo ví, že postavení dosaženého zkoumáním hmotného světa lze dosáhnout také oddanou službou — a tak vidí zkoumání a oddanou službu na stejné úrovni — vidí vše v pravém světle.

VERŠ 5.6: Když se někdo pouze zřekne všech činností, aniž by se zapojil do oddané služby Pánu, nedosáhne tím štěstí. Přemýšlivá osoba zaměstnaná oddanou službou však může neprodleně dosáhnout Nejvyššího.

VERŠ 5.7: Ten, kdo jedná s oddaností a je čistou duší ovládající mysl a smysly, je každému drahý a každý je drahý jemu. Přestože je stále činný, nikdy není zapleten.

VERŠE 5.8-9: Osoba, která má božské vědomí — třebaže se dívá, poslouchá, dotýká, cítí, jí, chodí, spí a dýchá — si v nitru neustále uvědomuje, že ve skutečnosti vůbec nic nedělá. Ví, že když hovoří, vyměšuje, něco přijímá nebo otvírá či zavírá oči, jsou pouze hmotné smysly ve styku se smyslovými objekty a ona sama stojí stranou.

VERŠ 5.10: Ten, kdo odevzdává výsledky svých činností Nejvyššímu Pánu a koná svou povinnost bez ulpívání, zůstává nedotčen hříchem, tak jako je list lotosu nedotčen vodou.

VERŠ 5.11: Yogīni, zříkající se připoutanosti, jednají tělem, myslí, inteligencí a dokonce i smysly jen v zájmu očištění.

VERŠ 5.12: Trvale oddaná duše dosahuje ničím nerušeného klidu a míru, neboť obětuje výsledky všech činností Mně, zatímco ten, kdo není spojen s Božstvím a lační po plodech své práce, se zaplétá.

VERŠ 5.13: Když má vtělená živá bytost pod kontrolou svou povahu a v mysli se zříká všech činů, přebývá šťastně ve městě s devíti branami (hmotném těle); nic nekoná ani není příčinou konání nějaké práce.

VERŠ 5.14: Vtělená duše, pán města v podobě svého těla, nevytváří činy, nepodněcuje lidi k jednání ani nevytváří plody činů. To vše dělají kvality hmotné přírody.

VERŠ 5.15: Ani Nejvyšší Pán nepřijímá ničí hříšné či zbožné činnosti. Vtělené bytosti jsou ale zmateny nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.

VERŠ 5.16: Jakmile je však někdo osvícen poznáním, jež ničí nevědomost, odhalí mu toto poznání vše, stejně jako slunce všechno osvětlí za bílého dne.

VERŠ 5.17: Každý, jehož inteligence, mysl, víra a útočiště jsou u Nejvyššího, se úplným poznáním oprostí od všech nejasností a kráčí tak přímo po cestě osvobození.

VERŠ 5.18: Díky pravému poznání vidí pokorní mudrci stejně učeného a mírného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.

VERŠ 5.19: Ti, jejichž mysl je trvale vyrovnaná, již přemohli zrození a smrt. Jsou bezchybní jako Brahman, a proto už nyní setrvávají na úrovni Brahmanu.

VERŠ 5.20: Ten, kdo se neraduje, když dosáhne něčeho příjemného, ani neběduje, když ho postihne něco nepříjemného, kdo má inteligenci zakotvenou ve vlastním já, není zmatený a zná vědu o Bohu, již setrvává na úrovni transcendence.

VERŠ 5.21: Takovou osvobozenou osobu, která zná vlastní já, neláká hmotný smyslový požitek; těší se z požitku ve svém nitru a je stále v tranzu. Jelikož je soustředěná na Nejvyššího, vychutnává neomezené štěstí.

VERŠ 5.22: Požitky pocházející ze styku hmotných smyslů se smyslovými objekty jsou zdrojem neštěstí. Mají svůj počátek a konec, synu Kuntī, a moudrý v nich proto nenachází potěšení.

VERŠ 5.23: Je-li člověk schopen před opuštěním svého nynějšího těla snášet popudy hmotných smyslů a ovládat sílu touhy a hněvu, je v dobrém postavení a je v tomto světě šťastný.

VERŠ 5.24: Ten, kdo nalézá štěstí ve svém nitru, je činný a raduje se sám v sobě a jehož cíl spočívá uvnitř, je dokonalý mystik. Je osvobozený na úrovni Nejvyššího a nakonec Nejvyššího také dosahuje.

VERŠ 5.25: Ti, kdo jsou povzneseni nad protiklady, jež vyvstávají z pochyb, jejichž mysl je obrácena dovnitř, kdo neustále jednají pro blaho všech živých bytostí a jsou prosti hříchů, dosahují osvobození na úrovni Nejvyššího.

VERŠ 5.26: Ti, kdo jsou prostí hněvu, hmotných tužeb, znají vlastní já, ovládají se a neustále usilují o dokonalost, mají zaručené, že osvobození na úrovni Nejvyššího dosáhnou ve velmi blízké budoucnosti.

VERŠE 5.27-28: Osoba, která má božské vědomí — třebaže se dívá, poslouchá, dotýká, cítí, jí, chodí, spí a dýchá — si v nitru neustále uvědomuje, že ve skutečnosti vůbec nic nedělá. Ví, že když hovoří, vyměšuje, něco přijímá nebo otvírá či zavírá oči, jsou pouze hmotné smysly ve styku se smyslovými objekty a ona sama stojí stranou.

VERŠ 5.29: Ten, kdo si je Mě plně vědom a zná Mě coby konečného příjemce veškerých obětí a askeze, Nejvyššího Pána všech planet a polobohů a přejícího přítele všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne klidu a míru.

KAPITOLA ČTVRTÁ - KAPITOLA ŠESTÁ